Do nového tisíciletí vstoupili Tři sestry s vizionářským albem „Do Evropy nechceme“ (Sahula mezitím vydal na zakázku Dopravního podniku raritní desku „Cestování Prahou“), u kterého přibrali do party samotného Krakonoše (snad jako poctu za poskytování tvůrčího azylu) a složení kapely (zdánlivě) seznalo revolučních změn – už žádný Fanánek či Magor, ale pěkně Jemnostpán Krakonoš, Jemnostpán Trautenberk…. Hlavním záměrem (který se tak nějak vydařil) bylo natočit punkovou desku. Jak členové kapely upozorňovali, hlavním kritériem bylo to, jestli je písnička rychlá a tím pádem bylo pro posluchače bezpředmětné očekávat od desky hity, sázet se mělo spíš na angažované texty. Tento trend znamenal mimo jiné to, že harmonika byla zatlačena do pozadí, dominovaly syrové (znovu až Badenovské) kytary a většina písní má jen nezbytně nutnou délku. Možná překvapivě bude znít informace, že Tři sestry vybíraly téměř ze třicítky skladeb, ze kterých jich na desce zbylo devatenáct (z toho, co se nevešlo se dá něco najít na Sahulově „Bestie Off“). Překvapivě především proto, že i přes Krakonošovu výpomoc trpí deska „Do Evropy nechceme“ jedním pořádným neduhem.
Ta snaha o punkovou přímočarost znamenala to, že v momentech, kdy Sestry šlapou na intenzivní přímočarý pedál, se deska slévá do nepřehledného nářezu, ve kterém identifikace jednotlivých skladeb je možná jen díky textům. Fanánkovo ekvilibristické zacházení s domorodštinou už využíval kde kdo, včetně Šmoulů-Těžkých Pokondrů, a na aktuálním albu jakoby Fanánkovi trochu vyschly zdroje. Byť to v řadě textů stále vtipně jiskří, u některých skladeb vzniká dojem, jako by nenápaditá muzika byla napsána jen proto, aby se dala využít nějaká povedená slovní hříčka a zároveň procento nevýrazných textů je nezvykle poměrně vysoké.
Nedáte-li na výše uvedené varování a budete na desce hledat nějaké hitové položky, asi největší šanci bude mít titulní skladba, nejen díky kombinaci rozvernosti a bohatýrsky umručeného chorálu se závanem větru z Moskvy, s tradiční lidovkovou barevností, zaviněné hravostí harmoniky a saxofonu, případně houpavý „Starý Hásek“ s parádním saxofonem a uvolněně ležérní atmosférou. Jistou poetickou naivností voní uvolněné „Kostičky“ (jedna z těch písní, postavených na vydařené hříčce se synonymy), směřující do finále s uřvaným refrénem a výpomocí dětského sboru, hudebně optimistické a textově morbidní „Hrobečky“ nenápadně gradující v líbivé melodii, parodická a střelená „Hymna Moravy“ s neskutečně potrhlým a přitom chytlavým motivem v uších taky snadno uvízne a příznivci „Titanicu“ asi budou zírat, jak statečně se dá znásilnit originální hitovka.
Není to náhoda, že mezi vyjmenovanými jsou pouze skladby, které do schématu ryze punkové desky nezapadají. Ten upalovací zbytek prostě splývá natolik, že je obtížné z něj vybrat výraznější tahák, což v konečném hodnocení vleče „Do Evropy nechceme“ na dosud nejnižší schod diskografie.
Pozitivem desky je fakt, že spory se Sahulou už zjevně byly zažehnány, Sahula se na desce objevuje jako host i jako autor. Aby však nešlo všechno úplně hladce, krátce po nahrání desky si Supice Veronika sbalila svůj aerobní pandrhol na mateřskou a dala Sestrám na skok vale. Do řad kapely naskakuje Supice Hanka, jejíž hudební stopu lze na deskách nalézt toliko ve skladbě „Titanik“, neboť na další desce kapely v kolonce harmonika je už opět uvedeno jméno Veroniky Borovkové. A za tuhle desku lze Sestrám připočítat i nezanedbatelný přínos v oblasti prolamování ochrany cédéček před kopírováním.
|
