Kdo jsou, nebo vlastně byli, ti Pretty Boy Floyd? V podstatě by se tahle kapela dala odbýt mávnutím ruky s tím, že si svých pět minut slávy užila jen díky své až přehnaně glamové image a díky tomu, že jejich zpěvák Steve Summers používal na konci osmdesátých let křiklavější rtěnku než Madonna. Faktem ovšem je, že i když jejich debutová deska „Leather Boyz With Electric Toyz“ nebyla žádná velká bomba, šlo rozhodně o velmi příjemnou nahrávku, která sice nic neřešila, ale nabídla několik skutečně dobrých a zapamatovatelných skladeb.
Z těch také Pretty Boy Floyd těží doteď a i když už hrají po klubech a hospodách pro hrstku věrných, stále si myslí, že žijí v rockovém nebi. Ovšem opak je pravdou. Faktem zůstává, že kromě „Leather Boyz With Electric Toyz“ (a to navíc ve vzduchu je stále řadu let staré nařčení jejich původního kytaristy Ariela Stilese, že mu kapela nápady na debut doslova ukradla) nepřišli s ničím závratným a jejich dvojka „Porn Stars“ těžila stále ještě z debutu (polovina skladeb jsou přehrané věci z roku 1989) a třetí deska „Size Really Does Matter“ by se dala nazvat už skoro ubohou. A to nemluvě ani o stále se zhoršujícím vokálu Stevea Summerse, který už dnes dosáhl skoro nesnesitlenosti.
Prostě kapela jedné desky, která by si zachránila čest, kdyby se rozpadla v roce 1990 a neztratila by tak svůj kredit. Od té doby totiž jejich kariéra (no…) působí jako ubohá snaha vytřískat ze dvou skladeb, které tehdy hrálo MTV (jedná se o „Rock n´Roll (Is Gonna Set The Night On Fire)“ a „I Wanna Be With You“) aspoň nějaký ten dolar navíc, jen aby se nemuselo na šestou do kolbenky. A možná vrcholem tohoto „úsilí“ je jejich kolekce „Kiss Of Death“, což není nic jiného než tributní album jejich oblíbencům Kiss.
V těchto dnech kapela pod názvem Pretty Boy Floyd, je už jen zpěvák Steve Summers, který se natolik rozhádal s kytaristou Kristym Majorsem, že ten za sebou práskl dveřmi a s ním zmizeli i ostatní spoluhráči. Nahrávka „Kiss Of Death“ ovšem spadá ještě do doby, kdy se Summers a Majors plácali, sedíce na baru, po ramenou a opilecky vzpomínali na dobu, kdy se poprvé viděli v televizi. V té době v kapele působil ještě Criss 6 a bubeník Vikki Foxx (další výlupek, který si dokázal krásně pohnojit kariéru, když kvůli svému chování vylétl z doprovodné kapely zpěváka Mötley Crüe Vince Neila a dveře do svých rodných Enuff Z´Nuff už měl taky zavřené). A právě tahle sestava je ke slyšení na kolekci „Kiss Of Death“, která se - ač nějaký ten pátek nahraná, prý dokonce od roku 2010 - na svět se dostává až teď.
O sestavě jsme si řekli, ta sama o sobě není nejhorší, protože Majors a Foxx nejsou zase tak úplně špatní muzikanti. Výběr skladeb? Pretty Boy Floyd se zaměřili jen na namaskované období kapely, a proto slyšíme skladby z desek „Kiss“, „Hotter Than Hell“, „Dressed To Kill“, „Destroyer“, „Love Gun“ a „Creatures Of The Night“. To je samozřejmě v pořádku, protože věci jako „Strutter“, „Detroit Rock City“, „Love Gun“, „I Stole Your Love“, „Shout It Out Loud“ nebo „I Love It Loud“, jsou hity jako hrom a skladby, které právem patří do zlaté rockové historie. Potud by bylo všechno v pořádku. Ale to zpracování, boha jeho, to zpracování.
Deska má vcelku mizerný zvuk, což je v dnešní době už obrovská ostuda, když se vcelku slušně znějící album dá natočit i doma v obýváku. Nemá to žádný drajv, jaký by si skladby Kiss zasloužily (můžeme vzpomenout na Stone Sour, co provedli s „Love Gun“) a je naprosto otřesně nazpívaná. (když slyšíte ten odporný hlas v „I Love It Loud“, máte chuť vyhodit přehrávač z okna) Už jsem zmínil, že Summersův hlas se stává postupem let čím dál nesnesitelnější a tady vše asi dostupuje vrcholu. Slyšíte jen nepříjemné kňourání, které nemá s charismatickým Paulem Stanleyem zhola nic společného. Nemá smysl rozebírat jednu skladbu za druhou. Všechno působí chudičce, nemá to žádné charisma a vám dojde, že Pretty Boy Floyd není už kapela, které by se člověk smál (jako svého času Lars Ulrich). Je to spíše kapela k politování…
|
