Tak dlouho se chodí s Třemi sestrami na pivo, až se ucho utrhne…. Třetí dekádu života Tří sester lze charakterizovat nejen tím, že pokles zaznamenala aktivita při vydávání řadových alb, což kapela kompenzovala vydáváním všemožných výběrů, nemluvě o tom, že se Fanánek pustil do nového vlastního projektu, ale pokles poznamenal i kvalitu nahrávek samotných. Těžko říct, jestli to vychází z toho, že recept Tří sester už je příliš okoukaný a jejich nekomplikovaná muzika prostě nemůže s přibývajícími roky nabídnout nic nového, nebo z toho, že Třem sestrám prostě došly nápady.
Dokonalou ukázkou tohoto stavu se stala deska „Mydlovary“, o které lze říci, že jde o solidně odvedené řemeslo, nic víc. Fanánkovi jako by vyschl zdroj jeho hříček a i přes to, že názvy skladeb naznačují, že jejich studnice je nevyčerpatelná, tak jejich vtip končí právě jen jejich prvoplánovitým využitím, bez dalšího rozvinutí, což Tři sestry vždy zdobilo. Všechno ostatní už to prostě bylo a Tři sestry, i přes odkazy na dávnou punkovou dravost (byť už je jejich tvorba dávno o něčem jiném) zní vyčerpaně. Ani melodicky to tentokrát kdovíjak nejiskří a až na pár výjimek se celé „Mydlovary“ slejou do jedné nevýrazné hmoty. A i přes to si „Mydlovary“ sáhly na nejlepší hitparádové postavení v historii Tří sester.
Momenty hodné větší pozornosti? Především fakt, že houslista František Kacafírek a saxofono-klárinetista Martin Roušar, řečený Jaroušek, byli oficiálně zbaveni svého letitého hostovského postu a uvedeni jako členové kapely. Ze skladeb pak rozhodně boduje vtipná a milá „Rendlík“ s typicky melancholickým nádechem a sólovým zpěvem Supice (i se saxofonovým ocáskem v závěru desky), slibně se tváří úvodní „Mydlovar“ se „zneužitím“ lidového motivu a výbornou harmonikou, za uši zatahá i „vysoký Japonec“ v úvodu hagen-badenovské halekačky „Nanosekunda“ (nejlépe zpracovaná slovní hříčka z alba), škoda, že do ní nenacpali Sestry trochu víc chytlavosti, boduje i vtipný životní příběh „Štrozok“ s lehce teatrálním Fanánkem, příjemnou melodií a chytlavými ženskými sbory, úspěšné je i využití dechové sekce.
Největší škoda je spojená s naprosto nevyužitou spoluprací s Jaroslavem Uhlířem v songu „Apokalypsa“, která je asi tím nejlepším příkladem výše zmíněného kolapsu slovních hříček.
Ještě dřív než se Tři sestry dokopali znovu do studia k nové řadovce, spřáhli se (ještě před vydáním „Mydlovarů“) pod značkou piva Gambrinus s Divokým Billem a podlehli módě vlastní adaptace koled (hodně povedené), připravili trojcd pro neználky „Platinum Collection“, vzdali hold oštěpařce Báře Špotákové, kterou přibrali do rodiny (singl „Čtvrtá sestra“), Fanánka uvedli do Beatové síně slávy, kterýžto akt byl oslaven vydáním společného díla s Visáči a Fanánek sám se pustil do nepovedeného (těžko říct, jestli proto, že zabrousil do naprosto neobvyklých vod, nebo tím, že se mu tenhle krok fakt nevydařil a za zapamatování nestojí ani jedna z položek, ale spíš bych se klonil ke druhé variantě) experimentování na albu „Jevany“. Suma sumárum, snad poprvé v kariéře Tři sestry počítali spíš ztráty než vítězství. A k těm se přiřadila v květnu 2008 i zpráva o tragickém úmrtí Franty Sahuly. I když ten již dávno nebyl členem téhle party, asi nejlíp jeho vztah k Sestrám charakterizoval dávný Magorův výrok: „Spousta kapel má svýho Sahulu. Ten náš je nejvíc vidět“.
|
