Rok se s rokem sešel a jeden z nejoblíbenějších svátků melodického metalu opět zaťukal na dveře. A měl s sebou vskutku zajímavé hosty. Jako každý rok nabídl Masters of Rock ty již dobře známé, ale také ty, kteří se v ČR ukázali poprvé. Přestože zlí jazykové si stěžují na věčné opakování těch samých kapel, právě tito headlineři táhnou a festival se plní skoro k prasknutí. A tak se vedle osvědčených Nightwish nebo Within Temptation postavil takový Zakk Wylde s Black Label Socitey a také jsme se konečně dočkali dvou jmen, odročených z let minulých: The Exploited a Krokus. Letošnímu festu přálo téměř vše – line-up, počasí… jen ten zvuk občas zahaproval. Celkově však tento metalový svátek proběhl ve velmi pozitivním duchu.

Krátce po poledni zahájil festival skoro již tradičně český Fleret, následovaný další českou bandou Free Fall. Tu jsme mohli v minulosti vidět po boku větších jmen v podobě předskokanů na jejich českých klubových koncertech. Pro tuhle mladou kapelu umístění téměř na začátek festivalu nebylo zrovna nejšťastnější. Díky rozkopané situaci na D1 spoustu návštěvníků, kteří se sjížděli až během čtvrtka, během jejich vystoupení ještě stálo před Brnem. A pokud to stihli na následující Xandrii, byli jen rádi. Někdo si to zahájení odbýt musí.

Toto brzké odpoledne měly pódiu ovládnout dvě dámy, nesoucí stejné příjmení „van Giersbergen“. A přestože nejsou v žádném příbuzenském stavu, obě dokáží publiku navodit spokojený úsměv na rtech. Německá symfonik metalová Xandria je domovskou kapelou jednou z těchto dam. Krásná Dianne se svou formací do padesáti minutového prostoru zařadila převážně skladby ze dvou posledních alb „Sacrificium“ a „Neverworld’s End“, ale dostalo se také na „Ravenheart“. Tyto starší skladby, patřící do éry rudovlasé Lisy Middelhauve, snad z hrdla Dianne van Giersbergen znějí ještě lépe a procítěněji.

Dav trochu začínal houstnout, když se na pódiu objevili dánští Mercenary, kteří také pro české publikum nejsou žádnou novinkou. A tak si fanoušci mohli užít oblíbené písně. Mercenary se během posledních pěti let objevili na českém festivalu již po čtvrté a tak byla výborná show již předem očekávána. A Mercenary očekávání svých fans naplnili.

Následoval další projekt Arjena Lucassena, The Gentle Storm, kde se vedle charismatické Anneke van Giersbergen k doprovodnému mikrofonu staví Marcela Bovio ze Stream of Passion a na kytaru brnká další dáma, Merel Bechtold, která nedávno zaskakovala v Delain za zraněného člena a v současnosti působí v super projektu Mayan. Kdo je znalý hlasu a působení Anneke, ten si během koncertu jistě přišel na své, neboť kromě Arjenových skladeb z alba „The Diary“, zazněly také památné hity The Gattering, či se Anneke pustila do „duetu“ s Devinem Townsendem bez Devina. Mimo jiné potěšila příznivce dalšího a nejzásadnějšího Lucassenova díla, Ayreon, neboť předvedla „Alley of The Queens“ a „Isis And Osiris“ z „Into The Electric Castle“. Nejeden Lucassenův fanoušek tak během její příjemné show zatlačil slzu při představě, že by se na pódiu objevil i sám mistr.

Kamelot letos vydali protikladné reakce vyvolávající album Haven, na „Másters“ jsme se ale nemuseli bát, že by se zaměřili pouze, či především, na něj. Festivaly jsou tu převážně pro to, aby kapela předvedla průřez diskografií a prezentaci alba si nechala na vlastní turné. Zpěvák Tommy Karevik se pokoušel získat si publikum tím, že používal hodně češtiny, což ani nemusel, protože tomuto démonickému muži především dámská část publika zobe z ruky tak jako tak. Kamelot zahájili temnou skladbou „Rule The World“ z temného alba „Ghost Opera“ a celkově se jejich show nesla v tomto temnějším majestátnějším duchu „narušeném“ hity jako „Karma“, „Center of The Universe“, nebo sladkobolné „Forever“. Tommyho hlas přeci jen lépe prospívá právě ve skladbách psaných ve vyšší poloze, a tak u takové „Ghost Opera“, nebo „March of Mephisto“, kdy se až zbytečně tlačí do Royovy polohy, nevyzní docela. Kamelot samozřejmě nezapomněli ani na dámský doprovod, který jim tentokrát dělala něžně drsná blondýnka ze Švédska, Linnéa Vikström, kterou můžeme znát např. z Therion. Překvapení čekalo i za klávesami. Oliver pravděpodobně plnící povinnosti někde jinde se na vystoupení nedostavil, koncertu ale jeho absence v žádném neuškodila. Sean Tibbetts a Thomas Youngblood spolu s Tommyho majestátností se o to postarali perfektně. Co se setlistu týče, z nového alba zazněl singl „Veil of Elysium“, klipová „Insomnia“ a drsná „Revolution“ ideálně doplňující setlist, obsahující ještě nezmiňované „Torn“, „The Great Pandemonium“, poněkud rozklížené „When The Lights Are Down“, jaksi nečekaně falešné „Sacrimony (Angel Of Afterlife)“ a „March of Mephisto“, kterému přeci jen chyběl nějaký ten host, ať už v podobě Alissy či ještě lépe Paula Ableze z Blackguard, který se role v této písni před lety ujal na společném turné těchto kapel. Přesto Kamelot patřili k prvním higlight okamžikům tohoto večera, kdy následovaly už jen další hvězdy.

Udo mohl být se svou show právem spokojen, neboť během jeho vystoupení se areál nafoukl k prasknutí. Přestože kapela U.D.O. sama o sobě funguje už skoro třicet let, sestava se stále omlazuje a ještě se z ní stává malý rodinný podnik díky nástupu Udova syna Svena za bicí. A tatík Udo může být na svého potomka opravdu hrdý, mladík ke kapele pasuje a hraje jako o život. Vedle něj si Udo pořídil ještě nového klávesistu Harrisona Younga, doplňujícího show o tu melodickou část. A tak při přídavku v podobě „Metal Heart“ jsme si intro skladby „Pro Elišku“ jednou namísto na kytaru, jak to známe od Accept, poslechli na klávesy. Na rozdíl od show v Praze v setlistu přídavků, který se zabývá érou Accept, chyběla skladba „I’m A Rebel“, a ze své vlastní diskografie se kapela zaměřila především na poslední alba, opěvovanou novinku „Decadent“, či předposlední „Steelhammer“. Z minulosti se servíroval především „Animal House“ a nemohla chybět ani „Man And Machine“, nebo „Timebomb“. Přestože sám Udo na pódiu nevyvádí, zbytek kapely si to vynahrazuje a dohromady tvoří komplexní živou a zábavnou podívanou. Jedinou výtku mám na jinak velmi dobrého kytaristu Andreye Smirnova – zdá se to jenom mně, nebo chlapec okoukal pódiovou prezentaci od Wolfa Hoffmanna?

Within Temptation byli pro mnohé hvězdou nejen prvního večera, ale celého festivalu. Po drobném zklamání po jejich posledním vystoupení na Mástru si letos spravili reputaci. Na jedničku. Nádherná show v čele s krásnou Sharon, do které by člověk neřekl, že již v neděli měla oslavit své čtyřicáté první narozeniny, křišťálový hlas, jednoduše zpěvačka, bez které by Within Temptation nebyli tím, čím dnes jsou. V roce 2011 s předposledním albem „The Unforgiven“ kapela také nabrala dva nové členy, bubeníka a kytaristu, a právě ten teď patří k nejživějším lidem na pódiu. Vystoupení začalo dalším „duetem“ bez jedné přítomné strany. „Paradise (What About Us)“ z nejnovějšího alba „Hydra“. Hit s Tarjou ze samplů nevyzněl bohužel tak nádherně, jako z desky. Následně se pak kapela zaměřila na předcházející album a zazněly hitovka „Faster“, „In The Middle of the Night“ a „Fire And Ice“, aby se „Withini“ přehoupli ještě o jedno album zpět k „Heart Of Everything“ a písni „Our Solemn Hour“. Konečně v první čtvrtině setlistu zazněl i jeden z větších hitů kapely, „Stand My Ground“, následně se ale Within Temptation opět vydali po cestě tvořené ze tří posledních desek, plus neopomněli ani na covery. Lana Del Ray by se skoro mohla jít zahrabat, jak si Sharon dokázala poradit s její písní „Summertime Sadness.“ Nebýt dalšího z největších hitů „Ice Queen“ ze zásadní desky „Mother Earth“, kterou skupina zahájila poslední třetinu show, do minulosti bychom se téměř nepodívali. Na závěr pak nemohla chybět stejnojmenná skladba, která spolu s výše jmenovanou „Ice Queen“ zařídila vzestup kapely k dnešním rozměrům. Fanoušci novější diskografie mohli být spokojeni. Ti, kteří mají spíše v oblibě opravdu gotické začátky kapely, už dávno můžou vědět, že Within Temptation už jsou hudebně někde jinde a popravdě jim moderní nádech sedne mnohem víc.

Čtvrteční večer zavírali švédští Bloodbound, kteří jsou u nás pečení vaření. Jako by vystoupení na zimní verzi festivalu koncem loňského roku nestačilo k utišení hladu českých fanoušků po jejich powermetalu, přijeli opět na letní MoR, aby zde natočili DVD. Bohužel pro kapelu však měli smůlu na zvuk a zpěv byl stažený tak dolů, že budou Bloodbound vůbec rádi, jestli se jim pro ono DVD povede ze záznamu něco vytáhnout. Na druhou stranu si zpěvák Patrik Johansson zaslouží obdiv za statečnost. Před pár týdny si těsně před vystoupením na německém festivalu zlomil ruku, přesto však koncert odzpíval a i teď, když ještě nemá končetinu zcela v pořádku, nelenil a co chybělo na zvuku, dohnal na show. Kromě povinných hitů jako „Book Of The Dead“, „Metal Monster“ a „Nosferatu“ si kapela vybrala již pouze skladby nazpívané právě Patrikem z posledních tří alb a také úplnou novinku, která měla na Masters svou světovou premiéru, „Nightmares From the Grave“. Co album, to změna stylu, přesto živě zní jejich show celistvě a fanoušci poslední tvorby kapely si přijdou na své.

První den je tedy za námi a soudě podle něj, festival probíhá uspokojivě. Horší je to ale s počasím. Zatímco přes den paří slunce, večer se ochlazuje hodně nepříjemně a tak se metaloví fanoušci zahrabávají do spacáků, dek, zahřívají se alkoholem a těší se, co přinese den druhý.