Netrvalo to ani půl roku, než se „Night Songs“ vyškrábala skoro na vrchol americké hitparády (v únoru 1987 skončila na třetím místě). V té době Cinderella propagovala desku, kde to jen šlo. Vyrazila na turné se svými souputníky Poison (kteří si rovněž užívali nebývalého úspěchu svého debutu „Look What The Cat Dragged In“), otevírala koncerty pro japonské metalisty Loudness či někdejšího zpěváka Van Halen Davida Lee Rotha. Ovšem nejvíce pozornosti si vysloužila sedmiměsíčním turné v předprogramu Bon Jovi, kteří se v té době stali hvězdami světového formátu, protože právě uvedli na trh svůj magnum opus „Slippery When Wet“. Jak později vzpomínal basista Eric Brittingham, bylo to právě turné s Bon Jovi, kdy se výraz kapely začínal měnit a právě tehdy byly položeny základy následujícího alba „Long Cold Winter“.
Na „Night Songs“ ještě není znát, to co „Long Cold Winter“ odhalila v plné kráse. A totiž, že hudba Cinderelly nestojí na stejných základech jako tvorba spřízněných Poison. Parta kolem Breta Michaelse na to jde jednoduše, spíše přes Kiss nebo Cheap Trick, kdežto Cinderella má v sobě mnohem více bluesových kořenů a jejich základy leží spíše u Aerosmith, Led Zeppelin, Bad Company nebo Deep Purple. A spojení nafintěných hair metalových začátků, zkušeností s komerčním rockem po boku Bon Jovi a poctivost starého blues dělá z „Long Cold Winter“ jednu z nejlepších desek, kterou kdy hairmetalová scéna (k níž je Cinderella dodnes řazena) vypustila do světa.
To, že došlo skoro až k nevídanému posunu dokumentuje hned úvod alba, kdy se neozve žádný hřmotný riff, ale až westernově laděná slide kytara, která předznamená tvrdou bluesovou rozjížděčku "Bad Seamstress Blues/Fallin´ Apart At The Seams“, která sice nemá tak hitové ambice, jak by se mohlo čekat, ale je v ní ukryt kus muzikantství. Hitové okamžiky si totiž Keifer a jeho parta nechali na položky příští. Hned následující trojice skladeb je totiž katapultovala opět do žebříčků a zejména díky nim se „Long Cold Winter“ prodávalo v milionových nákladech. Je tu totiž „Gypsy Road“ s dnes už legendárním kytarovým riffem a ostrým refrénem. Skladba, bez které se ani dnes rockové stanice neobejdou. Je tu samozřejmě „Don´t Know What You Got (Till It´s Gone)“, jedna z nejlepších rockových balad, jaké kdy vyšly a v níž exceluje zejména Keifer výtečnou souhrou klavíru a kytary. A je tu „The Last Mile“, o které by se možná chtělo říct, že stojí trochu ve stínu zmíněných titánských kompozic, ovšem ve své době to byl stejný hit jako „Gypsy Road“.
Následující „Second Wind“ může působit mdlejším dojmem (výborný na ní je ale frenetický závěr skladby), ale to může být dané tím, že postrádá větší hitové ambice a stylově jako kdyby ještě stála na „Night Songs“. Pak ovšem už je na řadě titulní „Long Cold Winter“, největší překvapení desky. Jedná se totiž o čistou bluesovou kompozici s nádhernou kytarou, za kterou by se nestyděl ani Gary Moore. Přesně tohle je místo, kde je slyšet, jak velký krok kupředu muzikanti udělali. Zejména Tom Keifer se tímto kouskem zařadil mezi největší titány rockové kytary.
Méně výrazné položky (tím nechci rozhodně říct slabší nebo dokonce špatné, jen prosté hitových momentů) pak Cinderella na desku umístila pod názvy „If You Don´t Like“ a „Fire And Ice“. Ale i tak se jedná o slušné blues/hardrockové kousky. Závěrem alba se ještě kapela vzepne k dalšímu hitovému okamžiku, když nasadí odlehčenou „Coming Home“. Ta sice jako singl vyšla až v následujícím roce 1989, ovšem dokázala Cinderellu udržet v žebříčcích. Na „Coming Home“ je zajímavá ještě jedna věc, a to fakt, že kapela jejím prostřednictvím ukázala další otevřenost, tentokrát směrem ke country. Samotný závěr desky pak obstará stadionová „Take Me Back“, jenž působí jako vzpomínka na turné s Bon Jovi, které tehdy Cinderelle tolik dalo.
Přestože „Long Cold Winter“ dosáhlo v porovnání s „Night Songs“ „jen“ na desátou pozici americké hitparády, byla to právě tahle deska, která Cinderelle zajistila nesmrtelnost. A právem, protože tohle je prostě klasika z nejklasitějších.
|
