Traduje se, že někdy v roce 1978 šel tehdy dvacetiletý Joe Elliott kolem slavného klubu Marquee v Londýně a na jeho zeď napsal: „Jednou tady taky Def Leppard budou hrát!“ Znělo to odhodlaně. Ať už je to pravda nebo ne, jednoznačné je, že tam Def Leppard v pozdějších letech hráli. A nejen tam. Z této kapely, která vznikla v roce 1977, když se devatenáctiletý Elliott spojil se svým o dva roky mladším kámošem Rickem Savagem a jeho parťáky Tonym Kenningem a Petem Willisem ze shefieldské střední školy. Tehdy se začal psát kus rockové historie. Všichni měli rádi hudbu Led Zeppelin a Deep Purple, ovšem léto ´77 bylo na britských ostrovech naprosto prodchnuto punkovou anarchií a rockoví dinosauři byli spíše k smíchu.
To se ale během chvíle změnilo, a když se Def Leppard dostali ke svému debutu „On Through The Night“, byl na vrcholu heavy metal, tedy Nová vlna britského heavy metalu. A Def Leppard, ač k ní nikdy výrazově moc nepatřili, se na této vlně svezli také. To už ale byl pryč bubeník Kenning, jehož místo zaujmul Rick Allen a kapelu posílil výtečný kytarista Steve Clark. Ještě než se Def Leppard pustili do nahrávání debutu, vyšlo třískladbové bezejmenné EP, které se dá asi jako jediná nahrávka v historii této kapely charakterizovat jako klasický heavy metal, který zapadal do kolonky Nové vlny britského heavy metalu. A i když se jako o heavy metalu hovořilo také o „On Through The Night“, tady už to tak jednoznačné není.
Iron Maiden byli klasický heavy metal. Judas Priest byli klasický heavy metal. Diamond Head také. Ovšem Def Leppard už od počátků své kariéry absorbovali vlivy kapel jako Sweet, T. Rex, Foreigner, Thin Lizzy nebo Kiss. Proto jejich hudba působí už od debutu zpěvněji a přístupněji, než je tomu právě u Iron Maiden. Samozřejmě, zde se všechno odehrává jen v náznacích a to zejména na začátku desky, kdy kapela nasadí dvě nejlepší skladby, které tehdy měla k dispozici – „Rock Brigade“ a „Hello America“, které ukazují, že Def Leppard mají potenciál skládat zapamatovatelné stadionové refrény a že je jim heavy metalová škatulka už teď příliš těsná.
Navíc v „Hello America“ při pozorném poslechu zazní vliv kapely, které v budoucích letech měla na Def Leppard obrovský vliv, The Queen. Jistě, Def Leppard se na „On Through The Night“ ještě učí, jak vlastně takový pořádný hit má znít (proto tady nenajdeme žádnou skladbu, která by tuto funkci plnila, i když k tomu má nejblíže „Hello America“) a vše je ještě mladické a až moc nerozvážné.
Dnes některé skladby zní už trochu úsměvně, jako třeba refrén v „It Don´t Matter“ nebo kytarový riff v následující „Answer To The Master“ a nesnesou přísnější kritéria pozdější tvorby kapely. Jistě, že se i tady najdou povedenější kousky, jako je třeba chuligánsky zpěvná „Wasted“, ostrá (dalo by se říct až saxonovská) „It Could Be You“ či závěrečná, skoro až artrocková takřka osmiminutovka „Overture“, ale i tak je to jen předstupeň před tím, co kapela dokázala vyprodukovat v příštích letech.
Když se podíváme na „On Through The Night“ z pohledu roku 1980 a Nové vlny britského heavy metalu, tak ani tam by jí absolutorium patřit nemohlo. Pochopitelně se jedná o jednu z těch dobrých desek, které tehdy mladé kapely vydávaly, ovšem přece jen v porovnání s debutem Iron Maiden, „Lightning To The Nations“ od Diamond Head a pochopitelně i „British Steel“ od Judas Priest, tohle album trochu pokulhává. Fanoušci jej tehdy ale vzali a z Def Leppard se tehdy stala jedna z nových senzací. Dokonce se jim podařilo dát i pár koncertů v Americe po boku AC/DC, Pata Traverse a Teda Nugenta. Ale jak už víme, tohle byl teprve začátek. Velké věci měly přijít…
|
