Začalo se blýskat na časy. Díky „Bringin´ On A Heartbreak“ se Def Leppard uhnízdili v amerických rádiích a na milost je nakonec vzala i domovská Británie. Jenže v řadách kapely to rozhodně na idylku nevypadalo. Přestože evropské turné, kdy otevírali pro Ozzyho Osbournea či Blackfoot bylo úspěšné, problémy tentokrát působil kytarista Pete Willis. Když se pak ožral totálně na plech a z pódia jej muselo odnést několik poskoků, byla už celá situace na pováženou. Poslední hřebíček do rakve si ale Willis zatloukl sám o několik týdnů později, když se začala nahrávat „Pyromania“. Tehdy kapele sám producent Mutt Lange navrhl, zda by nebylo moudré neustále nacucaného Willise vyměnit.
Volba nakonec padla na Phila Collena, který do té doby působil spolu s budoucím zpěvákem L.A. Guns Philem Lewisem v glam metalové kapele Girl, se kterou vydal dvě dobrá alba „Sheer Greed“ (1980) a „Wasted Youth“ (1982). Ovšem úspěch se této kapele stále vyhýbal a proto, když přišla nabídka od Def Leppard, kteří se už hvězdami začali stávat, nerozhodoval se Collen zrovna moc dlouho. V Girl sice panovaly velmi přátelské vztahy, ale přece jen Def Leppard pro Collena znamenali výzvu, kterou kytarista plně využil. Girl fungovali ještě několik měsíců s Collenovým náhradníkem Petem Bonasem, ovšem vše již směřovalo k rozpadu. Jediný, kdo ze zbylé sestavy o sobě v budoucích letech dal vědět byl samozřejmě Lewis, který nastoupil k The London Cowboys, poté se stal zpěvákem kapely kytaristy Bernieho Tormé, aby nakonec zamířil do Ameriky, kde se spojil s kytaristou Tracii Gunsem v jeho L.A. Guns. Ale to už je úplně jiný příběh. Podobně jako ten Willisův, který po vyhazovu z Def Leppard dal dohromady s Paulem Di´Annem (ex-Iron Maiden) a Janickem Gersem (v té době ex-Gillan) kapelu Gogmagog, která vydala jen jedno EP „I Will Be There“. Jeho kytara je ke slyšení naposledy na jediném albu projektu Roadhouse z roku 1991, kde se sešel s předchůdcem Ricka Allena u Def Leppard Frankem Noonem. Ještě v roce 2003 se jednorázově přidal při koncertě k Def Leppard, ovšem od té doby jako by se po něm slehla zem.
Ale zpět do roku 1982. Kapela tehdy putovala po několika britských studiích, kde dávala spolu s Muttem Langem dohromady materiál pro desku. Lange se tentokrát zapojil aktivně do tvůrčího procesu a jeho rukopis nese všech deset skladeb na desce. Když pak bylo v listopadu 1982 hotovo, byli si Def Leppard natolik jisti novým materiálem, že si dovolili ten risk vydat ho nikoliv na vánoční trh, ale až dvacátého ledna 1983. Deska vyšla a samozřejmě hned se dobře prodávala, ovšem ta pravá bomba vybuchla až začátkem února. Vyšel totiž singl „Photograph“, který okamžitě nasadila do své rotace komerční rádia po celé Americe a z Def Leppard se během několika týdnů stali obrovské hvězdy. Už to nebyly koncerty v klubu bez šatny a se společnými záchody s publikem. Najednou se začalo hrát na velkých festivalech, v arénách, na stadionech…
Ruku na srdce, Def Leppard si to zasloužili. I dnes, po více než třiceti letech, když posloucháte „Pyromanii“, je to stále vzrušující zážitek, který si poradil i se zubem času. Kapela se už takřka definitivně zbavila metalového ostří, které sice ještě sem tam prořízne vzduch, jako v případě úvodní „Rock! Rock! (Till You Drop)“ nebo v dramatické „Die Hard The Hunter“, ale důraz je kladen na hutný stadionový sound, kde se nehraje na rychlost, ale na srozumitelnost a zapamatovatelnost. Zvuk „Pyromanie“ je také mnohem více (ve srovnání s „High n´Dry“ i „On Through The Night“) orientovaný na střední proud a je z něho cítit jasná snaha o mainstream. Tento trend lze přisoudit vývoji kapely, ovšem svůj podíl na něm nese i Phil Collen, který byl na rozdíl od Willise mnohem klasičtěji založený kytarista a ve kterém konečně Steve Clark nalezl rovnocenného parťáka. Proto jsou kytary na téhle desce mnohem nápaditější a pestřejší.
Největším hitem alba je pochopitelně „Photograph“. Skladba, která tehdy přesně a jednou pro vždy definovala styl kapely. Dominuje jí jednoduchý Clarkův riff, střední tempo, výborně sezpívané hlasy a samozřejmě grandiózní refrén z kategorie takových, jaké se podaří složit jednou za život. „Pyromania“ ovšem není jen deskou tohoto hitu. Právě naopak, je to naprosto vyrovnaná kolekce deseti skladeb, které se staly už naprostými klasikami, ať už v repertoáru samotných Def Leppard nebo rockové historie celkově. Je tady totiž „Stagefright“ s vtipně zakomponovaným úvodem z živého vystoupení. Je tu samozřejmě slavná „Foolin´“ se svým kultovním refrénem. Je tu i „Rock Of Ages“ s intrem, které si pak pro svůj hit „Pretty Fly (For The White Guy)“ nasamplovali The Offspring.
Jsou tu ovšem i méně známé skladby typu „Too Late For Love“, „Action! Not Words“ či epická „Billy´s Got A Gun“, které doplňují střípky mozaiky jedné z desek, které modelovaly rockovou historii.
Díky ní se členové Def Leppard přestali obávat toho, zda zítra budou mít co jíst, nemuseli mít strach, že by někdy nebylo na poplatky. Vždyť „Pyromania“ vyšplhala na americkém žebříčku až na druhou pozici. V tom, aby se stala jedničkou, jí zabránil jen „Thriller“ od Michaela Jacksona a to už je skutečně nějaký kalibr…
|
