Krásné kulaté narozeniny právě oslavil náš největší festival, zaměřující se na extrémní tváře metalu. Ano, řeč je o Brutal Assault, který se i tentokrát odehrával ve vojenské pevnosti Josefov.
Má první zastávka směřovala na Metalgate stage, která doznala oproti loňsku zásadní proměny. Z ultra horkého a nevzdušného hangáru, který připomínal spíš šapitó, se proměnil v dobře vypadající důstojný stánek a oproti minulému roku paradoxně představoval i únik před sluncem. První kapelou festivalu se pro mě stali čeští Postcards From Arkham. Je zvykem, že na tomto pódiu hrají buď menší nebo stylově netradiční kapely a obě tyto charakteristiky skupina naplňovala. Žánrově si je můžete zaškrtnout jako post-rock, já však dodávám řádně atmosférický a náladový. „Postcards“ jsou instrumentální, i když sem tam zaslechnete vyprávění či zpěv Ivoše Doseděla z Ador Dorath. Dle názvu se můžete dovtípit, že témata se točí převážně kolem děl hororového spisovatele H. P. Lovecrafta. Žádná divočárna na úvod Brutalu se nekonala (i když sem tam „Postcards“ zabrousili i do metalových vod), avšak hudebně to byla lahůdka. Víc by jim však slušelo hrát za tmy a byť mě vystoupení bavilo, neumím si představit, že by zatím měli na delší set. Půlhodinka byla tak akorát.
Přesouvám se k hlavním pódiím (jako tradičně jsou dvě), kde začínají hrát další Češi Minority Sound. Venku mají novou desku „Drowner’s Dance“ a hned si rýpnu, protože z ní zahráli jen čtyři songy. Kdyby bylo po mém, měli by ho zahrát celé, protože je výborné. Druhá výtka míří směrem k bicím, protože některé jeho instrumenty nebyly dobře ozvučeny a zněly prostě divně. Jinak šlo o velice dobře zvládnutý set, který bavil a s chutí bych zašel znovu. Jediný letošní zástupce cyber metalu potěšil náramně.
Přijeli z Anglie a hrají žánr, který mi moc neříká. Math metal, či moderní oslovení djent. Ovšem nutno dodat přízvisko progresivní. A ono je to úplně jedno, protože Monuments mne prostě překvapili. Hudba samotná byla velice dobrá, pořádné groovy kytary a rytmy, a zpěvák Chris byl prostě úžasný. Líbily se mi čisté vokály i ty hrubé a pak především jeho pódiová prezentace. Tenhle chlapík s pořádným afrem působil sympaticky a přívětivě k publiku. Výborně komunikoval (parodie na Shia LaBeoufa potěšila) a dokázal strhnout. Největší „prasárna“ prvního dne byli Carnifex. Absolutně nátlakový deathcore s bestiálním vokálem a neutuchající rychlostí působil jak atomovka. Upřímně – deathcore a vlastně jakýkoliv core moc nemusím, ale ze zvědavosti jsem se byl podívat a nelituji. Na vyřádění je tahle kapela velice dobrá. Jenže to, co přišlo po Carnixef, to byla naprostá pohádka.
Večerní trio Triptykon – Katatonia – Soulfly mi způsobilo pořádnou bolest zad a chodidel, ale byly to výborné koncerty. Triptykon, to byl jeden z nejpovedenějších koncertů letošního ročníku. Zhmotnění hudební temnoty dalo na frak všem rádoby black metalovým spolkům. Kapela, v jejímž čele stojí Thomas Gabriel Fischer sypala z rukávu black/doom/deathová esa. Pomalé a zádumčivé skladby střídaly zběsilé vichřice. Zazněly i skladby od Celtic Frost jako „Procreation“ nebo „Circle of The Tyrants“, stařičký „Messiah“ od Hellhammer, ale rovněž písně z nové desky „Melana Chasmata“.
Triptykon působili naprosto sehraně a sebejistě. Vytvořili magickou auru a musím pochválit skvělého kytaristu V.Santuru (vynikající podpůrné vokály) a očarovala mne baskytaristka Vanja. Nejen svou podobou, ale zejména zajímavým stylem hraní. Triptykon byl naprosto luxusní hudební zážitek!
Katatonia představovala v rámci festivalu spíše odlehčení, ale žádný čajový dýchánek se nekonal. Tentokrát naštěstí nebyly žádné výraznější technické problémy (vloni Katatatoni zahrála jen pár skladeb). Při první písni se mi zpěv Jonase Renkseho ještě moc nepozdával, ale postupně se rozezpíval k dobrému výkonu. Hrály se písně z posledních čtyř studiovek, což je na jednu stranu škoda, na druhou je fajn, že kapela důvěřuje svým novějším věcem. Katatonia vsadila na osvědčené hity jako „My Twin“ či “Ghost of The Sun“ (opět drtila), ale mírně překvapila s „Criminals“ nebo „Increase“ hned v úvodu koncertu. Publikum se skvěle bavilo a při pohledu na kapelu mi přišlo, že oni také.
Se Soulfly je to těžké. Na jednu stranu mají hromadu fandů, ale lidí, co na ně plivou je bohužel také ztraceně hodně. Tak aby bylo jasno – ano, já jsem Cavalerovec a tak nějak Maxovi promíjím i to, že svou kytaru již má spíš jako přívěšek a že hodně zpěvu nechává na publiku, ale…k čertu…je to Max. Je tlustej, nemá hlas jako dřív, ale show umí udělat pořád báječnou. Soulfly dnes vystupují takřka jako Cavalera family plus Marc Rizzo a pro rejpaly – Zyon set odbubnoval naprosto skvěle. Lehké minus je to, že se hrálo dost písní ze Sepulturovského období (fakt je to mínus?). Co mi však vadí více, je časté dožadování se potlesku či skandování. Toho bylo občas až až. Hodně velkou radost udělal hned super začátek s „Frontlines“, zazněla novinka „We Sold Our Souls to Metal“ nebo klasika „Back to the Primitive“. Při „Roots Bloody Roots“ se po Maxově boku objevil i zpěvák exotických black metalistů Melechesh Ashmedi. Koncert měl šťávu, lidi řádili a já si to užil.
Co člověka vyláká jít ve dvě ráno na koncert i když už je vyřízenej a zralej do spacáku? Čeští Ador Dorath na Metalgate stage a hlavně....i s Lenkou Machovou! I v takovou hodinu byl plný stan a atmosféra panovala velice příjemná. Začátek setu byl nepříjemně ovlivněný špatným zvukem, který se však postupně lepšil. Bál jsem se, zda bude Lenka slyšet. Slyšet byla a pořád jí to zpívá. Frontman Ivoš Doseděl je takový samorost, který se zdánlivě po pódiu jen plouží. Zpívalo mu to dobře a za mne je to velmi charismatický zpěvák. Hrály se věci z nové desky „The Very Essence of Fire“, ale set byl přizpůsobený přítomnosti Lenky, a tak zazněly především věci, ve kterých zpívala. Nejvíce na mne zapůsobila skladba „Master and Margarita“ nebo jen Iwošem zpívaná „The Flower of Death“. Neříkám, že dokonalé, ale rozhodně povedené a energické show.
Dvacáté výročí. Je tedy co oslavovat a já doufám, že takových výročí bude ještě hodně. Festival má unikátní zázemí a prostory vojenské pevnosti Josefov zaručují nevšední zážitek. Příliš věcí se nezměnilo, ale to u tak dobře fungujícího kolosu není potřeba. Přesto několik novinek letošní ročník nabídl. Krom již zmíněné upravené Metalgate stage, přibyla nová Oriental stage uprostřed Octagonu. Vystupovali tu pouze dvě kapely a to v sobotu večer. Ruská kapela Phurpa, která předvedla svou rituální show, která byla především hypnotická a relaxační. Velice zvláštní záležitost. Druhou kapelou byli Cult Of Fire z Prahy. Hrají black metal a předělali například i Smetanovu Vltavu…podotýkám, že velice vkusně. Vystoupení jsem však nakonec neviděl. Prostor okolo stage byl brzy zcela naplněn a tak byl problém se tam vůbec dostat.
Drobnou, ale příjemnou novinkou byli „přízraky“ procházející se po valech kolem pevnosti. Jako by hlídali návštěvníky. Temné postavy v pláštích a kápěmi. Dobré zpestření atmosféry. Kvůli výročí vznikla i výstava, mapující celých dvacet let. Opravdu velký palec nahoru. Další výstava byla přímo v Octagonu a vystavovali tu své obrazy a fotografie David Glomba a Peter Beste. Jako obvykle jste mohli zajít do kina či navštívit chill out zónu. Nebo si zajít na autogramiádu a potkat se se svými oblíbenci.
Druhý den
Festivalový den pro mne začal s Dr. Living Dead a začátek to byl thrashově osvěžující. Obdivuji chlapy, že v tom úmorném vedru řezali do svých nástrojů i s maskami lebek a neodložili je. Kapela podávala kvalitní výkon a enormní bylo i jejich nasazení, protože ani jeden člen (krom bubeníka) nevydržel dlouho na jednom místě. Zběsilý a rychlý thrashing. Dobrá práce, pánové.
Vildhjarta má velmi dobrou pověst, ale u mě ji nijak nepotvrdili. Poměrně kvalitní djent či mathcore nebyl špatně zahraný, ale vůbec jsem nepochopil, proč má kapela dva zpěváky. Nijak extra se od sebe nelišili a myslím, že tady má na čem kapela ještě pracovat.
Náladu mi zlepšili crossoveroví veteráni Headcrash. Jejich mix metalu, hardcoreu a špetka elektroniky byla oživující. Tady byli dva zpěváci využiti na maximum. Občas byl slyšet thrash a jindy dokonce i trocha rapu. Prostě pořádnej crossover. Jednou z nejzajímavějších skupin festivalu byli Arcturus, kteří jsou sice na scéně velice známí, vždyť jsou to hlavní hvězdy avantgardního metalu, ale měli dlouhou pauzu a tak bylo jejich vystoupení hodně vzácné. Všichni převlečení do nevšedních úborů, kdy vynikal hlavně zpěvák ICS Vortex, který měl navíc podivnou masku a tvář ukázal až při druhé skladbě. Zpívalo mu to dobře. No tedy, kdo kapelu nezná, mohl si myslet, že zpívá šílenec nebo někdo, kdo neumí uhlídat výšky, ale Vortex zpíval s přehledem, "šáhle“ a přehnaně teatrálně, ale tak to má u téhle kapely být. Zaznělo například „Painting My Horror“, „Pale“ z nové desky, „Hibernation Sickness Complete“ či „The Chaos Path“ ze slavné „La Masquarade Inferale“. Vortex zval na vystoupení kamarádů z Enslaved a tak jsem ho uposlechl. Jak bych stručně ohodnotil jejich set? Možná to zní divně, ale pro mne to byla taková pohodová blacková muzika. Poměrně dlouhé, ale pestré skladby a kvalitní instrumentace. A prostě se to sakra hezky poslouchalo.
Přicházel večer a s ním i hlavní program. Prvním bodem byli Bloodbath, švédský all-star výběr složený z muzikantů Katatonie a Opeth. Za mikrofonem byl navíc Nick Holmes z Paradise Lost. Byl jsem hodně zvědavý, jak bude znít naživo a zněl jako…tři týdny stará mrtvola, což znamená, že...naprosto výborně! Jeho hlas, to bylo prostě parádní. Jeho image byla navíc obzvláště démonická. Dlouhý černý plášť, růženec s obráceným křížem a sluneční brýle. Bohužel měla kapela technické problémy a muselo se čekat na opravy. Byly problémy s kytarou, s bicími a dokonce i s mikrofonem. Bloodbath si to vyžrávali a byli asi i trochu frustrovaní, ale i přesto jsem neodcházel zklamaný. Zvuk byl usazen tak, aby zněl spíše lehce archaicky jako správný old school death metal. Vynikly skladby jako „Unite In Pain“, „Weak Aside“ nebo „Eaten“. Byla to opravdu chutná „krvavá lázeň“ a já doufám, že příště to už bude bez problémů a hlavně někdy brzo.
Death metalová legenda z nejzářivějších, to jsou Cannibal Corpse. Silný hutný zvuk a hlavně silné riffy, ďábelský rytmus, prostě ohromná nálož. V čele stál „Corpsegrinder“, který neúnavně kroutil krkem a roztáčel gigantické „vrtule“. Vyzval i publikum, aby si s ním zasoutěžilo v této disciplíně, ale varoval, že jemu se v tomhle nemohou rovnat. A měl pravdu. Cannibal Corpse sázeli jednu skladbu za druhou a koncert pádil kupředu jak stádo splašených koní. „ Evisceration Plague“, „Sentenced to Burn“, „Make Them Suffer“, „Hammer Smashed Face“. To je jen zlomek toho, co ten večer zaznělo. Velice dobré vystoupení.
Vrchol večera však měli na starost němečtí thrashoví králové Kreator. Měli naprosto největší pódiové show ze všech kapel. Velká světelná stěna, na které se promítala videa, je na metalovou kapelu poměrně unikát. Spousta světel, mlžných děl a působivý úvod, který obstaraly dvě zamaskované postavy se světlicemi. Poté do vzduchu vyletěly konfety a začalo se pěkně od podlahy. „Enemy of God“ a bylo vymalováno. Atmosféra byla skvělá a kapela sázela jednu thrashovou úderku za druhou. „ Phobia“, „Warcurse“, „Phantom Antichrist“. Při „Violent Revolution“ si přišli na své milovníci ohně a především ohnivých výbuchů. Kreator považuji za vrchol celého festivalu. Skutečně perfektní metalové show.
|
