Třetí den
I třetí den bylo slunečno…a hrozné vedro.A Hed Pe zchlazení nepřinesli. Místo toho nabídli zábavný crossover s prvky hardcoreu, rapu či punk rocku. Zaznělo dokonce i reggae. Koncert byl nabitý pozitivní energií. To Krisiun na to šli úplně jinak a to zcela nekompromisně death metalově. Set byl plný kvalitního deathu, který si to šlapal spíše ve středním proudu a přiznávám, že ke konci mě už koncert přestával bavit. Krisiun hrají dobře, jen je to prostě dřevní death metal s ničím neobvyklým.
Žánrově spříznění Kataklysm byli o poznání zábavnější. Více rytmických změn, větší nápaditost. Tyhle Kanaďany, kteří u nás koncertují velice často, příliš neposlouchám, ale koncerty jsou většinou řádně nadupané. Tentokrát to navíc podpořil velice dobrý zvuk, který nebyl ani příliš hlasitý, ani slabý. Jako bonus doprovázela (samozřejmě ne přímo) koncert Kataklysm letecká akrobatická show, takže bylo fakt na co koukat. Kataklysm i na Brutal Assaultu potvrdili, že jsou noční můrou securiťáků, protože nával lidí, nechávajících se nést na rukách směrem k pódiu neustával.
Brujerii jsem bral jako jeden ze svých největších osobních taháků a rozhodně nezklamali. Možná nejzábavnější vystoupení na Brutalu. Stylizace do mexických gangsterů je výborná. Všichni byli zamaskováni šátky a nechyběli ani mačety. Hrálo se především z alba "Brujerizmo" a velkým oživením koncertu byl příchod zpěvačky Pititis. Tahle dračice vtrhla na podium a ihned začala bičovat oba zpěváky a takzvaně je „srovnala“. Pititis měla zajímavý červený kostým a připomínala mi Barbarellu. Nemohli chybět názorné ukázky toho, že se má marihuaně říci „ano“ a na závěr cover „Macarena“ – „Marijuana“ dával jasně tušit, jaký názor mají tihle chlápci na tuto rostlinu. Gangsterský grindcore se hodně povedl a na tuhle bandu budu dlouho vzpomínat.
Jestliže byla Brujeria divoká a nespoutaná, pak nevím, co říci k The Dillinger Escape Plan. Věděl jsem, že jsou to šílenci a přesto jsem zíral jak blázen. Frontman Greg Puciato je muž na svém místě, ale je i krapet (víc) nebezpečný. Neustále na něco lezl, něco shazoval a zpočátku měl velké problémy s bezdrátovým mikrofonem. Tak ho hodil mezi lidi. Naštěstí se vrátil zpět, ale Greg si vzal klasický kabelový mikrofon…a taky ho pořád někam házel, a to i mezi lidi. V jednu chvíli se s ním snažil vyšplhat na konstrukci pódia, ale kabel nebyl tak dlouhý a jeden z techniků ho přišel prosit, aby toho nechal. Greg to bral po svém, shazování věcí nenechal, skákal do lidí, nechal se nést na rukou, ale ani na chvilku nepřestával zpívat. Ostatní členové však také žádní kliďasové nejsou a celá kapela působila nesmírně dravě a divoce. Hudebně se řadí k mathcoreu, ale tahle škatulka je pro ně moc těsná. V jejich hudbě je toho mnohem víc a jsou vlastně nezařaditelní. Trocha jazzu a třeba i hodně špinavého rocku. U „Dillingerů“ nikdy nevíte, co přijde. I když zvuk zpočátku haproval, musím říci, že nakonec to bylo skutečně parádní vystoupení. Každopádně jsem kapele dal osobní přezdívku „kazisvěti“ a být majitel nějakého klubu, kam přijedou, tak mám vážný strach o své vybavení.
Dokonce i Napalm Death proti předchozí kapele působili tak nějak krotce. A to zpěvák Barney neustále běhal a řádil jak smyslu zbavený. Grindová legenda hrála jak o život. Stejně tak zaujatě mezi skladbami vyjadřovali své životní postoje. Závěr vystoupení pokazil výpadek zvuku a byl slyšet jen Barney a bicí. Trochu nepříjemný konec. Sepultura – podruhé „Roots Bloody Roots“, podruhé „Territory“. Kapela slavila třicáté vvýročí a vzbuzovala emoce. Srovnání se Soulfly se vyloženě nabízelo, když hráli na jednom festivalu, ale asi by to nebylo úplně fér. Hrálo se samosebou hlavně z „Cavalerovského“ období, protože v „nové“ éře prostě tolik výrazných hitů není. Kapela měla výborný sytý zvuk a hrála velice dobře. Lidé řádili jak o život a přesto mě vystoupení nestrhlo. I když byly ty staré fláky zahrané nejspíš líp než od Soulfly (a jsme u toho porovnávání), chybělo mi tam to podstatné – srdce. To je na straně Maxe. Přesto Sepultura předvedla kvalitní show, které se fanouškům muselo líbit.
Kdo byl asi ten největší tahák festivalu? Asi Death DTA...teda určitě. Chuck Schuldiner už mezi námi není, ale jeho muzika žije (docela paradox, když mluvíme o Death). A tak skupina s přívlastkem DTA (Death to all) objíždí světová pódia, aby Chuckovou muzikou uctili jeho památku. V sestavě byl baskytarista Steve DiGiorgio či bubenické eso Gene Hoglan. Tedy muzikanti, kteří sestavou Death prošli. Kapela probrala podstatnou část diskografie Death, i když zejména čerpala z alba „Symbolic“. Některé skladby si kapela trochu poupravila či spojila s jinými a tak se člověk někdy trochu divil. Ale byla to parádní death metalová jízda a člověk si uvědomoval, jak výjimečná kapela to byla…jak výjimečný byl Chuck. Jeho písně teď zpívá Max Phelps, který odvedl úžasný výkon a pokud jste zavřeli oči, tak jste si říkali, že Chucka opravdu slyšíte. Zazněly například: „The Philosopher“, „Spiritual Healing / Within the Mind“, „Symbolic“, nebo „Pull the Plug“.
Brutal Assault byl brutální nejen hudebně, ale i počasím. Lidé se neustále chladili u koryt s pitnou vodou či šli s chutí naproti hasičskému vozu, který pětkrát denně projížděl areálem a poskytoval alespoň krátkodobé osvěžení. Festival probíhal v pořádku, trochu mě mrzí, že přibylo opět cizinců a dokonce i některé stánky patřily zahraničním majitelům. Na druhou stranu byl Brutal opravdu mezinárodní. Atmosféra festivalu byla opět výborná a lidé až na výjimky příjemní a komunikativní. Pochválit musím i takové věci, jako jsou luxusní WC či množství míst v areálu, kam byla možnost si „odskočit“. Co by se však mělo zlepšit, jsou sprchy. V areálu bylo jen jedno takové místo a byla u něj logicky dost často velká fronta (čekal jsem tři čtvrtě hodiny). Takže příště prosím víc sprch.
Čtvrtý den
Poslední den začal a upřímně říkám, že jsem byl už náležitě utahaný. To ale neznamená, že bych nešel na koncerty.
Až z Chile přicestovali Procession, kteří hrají heavy doom metal a jde jim to moc dobře. Dobré riffy a především zpěv, který vystoupení táhl. Přesto si myslím, že taková hudba se nehodí na slunné odpoledne, ale někam do noci nebo třeba na malou stage.
Nyní trochu jiná exotika, tentokrát z Islandu. Skálmöld prý hrají viking metal, ale já tuhle škatulku moc nechápu, takže hudbu Islanďanů popíšu jako folk metal. Tohle byla skočná a příjemná hudba, která mne více neoslovila. Pochválím však šikovně zakomponované sbory a náladu, kterou kapela předala.
Ratos de Porao, to jsou crossoveroví veteráni z Brazílie a i když to už dávno nejsou mladíci, dokázali to pořádně roztočit. Tempo bylo převážně hodně rychlé a divoké.
Ze zvědavosti jsem se šel podívat na The Haunted. Pamatuji si doby, kdy byli označováni jako neo-thrash a naděje tohoto žánru. Dnes jsou už zkušenou a zavedenou skupinou. A takové bylo i jejich vystoupení – zkušené. Po půlce setu se mi však začal poměrně jednotvárný thrash zajídat. Zpěvák byl sympaťák a kapela předvedla kvalitní standard, ale celý set jsem nezvládl.
Po odpočinku jsem se šel mrknout na druhý Islandský příspěvek do festivalu, a to Sólstafir. Rozhodně nejklidnější kapela v hlavním programu. Zpočátku to bylo spíš takové rozbrnkávání, ale Islanďané vytvořili velice příjemnou atmosféru. Jejich post-rock získával písničkovější rozměry a kapela samotná se snažila i o přímý kontakt s publikem. To koncert Sólstafir odměňovalo vřelým přijetím.
Klid se s Heaven Shall Burn přeměnil v bouři. Němci jsou dnes už velkou kapelou a užívají si hlavních časů. Nutno dodat, že zaslouženě. Jejich metalcore není ani podbízivý, ale ani extra tvrdý. Je nátlakový, řízný a drtivý, nechybějí mu však melodie a pestrost. Živelný projev zpěváka Markuse tomu nasazuje korunu. Na rozdíl třeba od Carnifex či jiných podobně laděných spolků, se však obejdou bez siláckých gest a póz. Heaven Shall Burn působí skromně a přitom energicky. Zazněly hitovky „Land of the Upright Ones“, „Combat“ či „Endzeit“. Tuhle kapelu doporučuji i těm, co tento žánr nijak zvlášť nevyhledávají.
Cradle Of Filth – byl jsem hlavně zvědav, zda si u mne napraví reputaci po příšerném vystoupení na Metalfestu 2011 a nutno hned říci, že ano – napravili. Kapela je dnes posílena o dalšího Čecha, a tak kromě bubeníka Martina Škaroupky účinkuje ve skupině i kytarista Ashok (dříve Root). Show měla šťávu, i když se mi zdálo, že zpočátku bylo publikum spíše zdrženlivé, ale když zazněly starší fláky, atmosféra ihned narostla. Dani zpíval velice dobře, i když stále naživo nemusím ty jeho uječené skřeky. Zvuk byl také v pořádku a tak jediným (i když velkým) mínusem byl fakt, že klávesistka a také zpěvačka Lindsey nebyla slyšet – vůbec. Což je ohromná škoda, protože těch písní, kde měla zpívat, bylo poměrně dost. Na chvilku měl problém i Martin s bicími a chvilkovou pauzu vyplnil českým pozdravem Ashok. Závěr obstarala „From The Cradle To Enslave“, jinak zazněly například „A Dream of Wolves in the Snow“, „Right Wing of the Garden Triptych“ (jediná nová skladba – škoda), „Nymphetamine“, „Her Ghost in the Fog“. Nebylo to dokonalé vystoupení, ale povedeným se nazvat rozhodně dá.
Co říci závěrem? Letošní Brutal Assault byl zas o kousek lepší než ten minulý a nezbývá, než se těšit na další ročník. Přízraky v černých kápích nám pevnost do příštího roku zcela jistě pohlídají.
|
