Kytarista Tracii Guns toho za poslední dobu více namluvil, na facebooku se spíš předvádí, kolik toho jakým různým způsobem vyhulí a začíná vypadat jako bezdomovec. Bubeník Rikki Rockett zase působí jako hlásná trouba současných (pokud se tedy o nějaké současných aktivitách hovořit dá) Poison, kdy si stěžuje, že frontman Bret Michaels se zbytkem kapely komunikuje na nulové úrovni. Možná proto také loni překvapil singl „All My People“, který spolu pod názvem Devil City Angels vydali. Dalšího do party k sobě vzali basistu Erica Brittinghama z v současné době nepříliš pilné Cinderelly a za mikrofon se postavil vcelku neznámý Brandon Gibbs z jakýchsi Cheap Thrill. Obecně se čekalo, že u toho singlu zůstane a vše zase vyšumí do ztracena, jak to u podobných spolků bývá. Jenže ouha, není to ještě ani rok a je tady bezejmenné debutové album. Sice s drobnou korekturou v sestavě, kdy Brittinghama po nahrávání nahradil basista Rudy Sarzo (ex-Whitesnake, Ozzy Osbourne, Quiet Riot a v současné době Gunsův spoluhráč z projektu Gunzo).
Copak se asi od kapely typu Devil City Angels čeká? Nějaká alternativa? Metalcore? Popík? Copak by se asi od téhle sestavy mohlo čekat… Všem už je kolem padesáti a na stará kolena se rozhodně nebudou pouštět do žádných novot, i když takový Guns si kdysi se svou kapelou Killing Machine a poté i v L.A. Guns vyzkoušel docela nářezový hard core. Ovšem dnes už je jiná doba a pánové samozřejmě vzpomínají na své působení ve velkých kapelách, na zlatá osmdesátá. To měli všechno. Úspěch, peníze, holky, takže kdo by na to nevzpomínal rád.
Devil City Angels proto stylově reflektuje tu dobu konce osmdesátých let, kdy byl hair metal na vrcholu. Samozřejmě s ohledem na to, že materiál byl točený v současnosti. A to je na něm slyšet s jeho klady i neduhy. Mezi největší klady je samozřejmě nutno počítat výtečný, naprosto profesionální zvuk a dobře zmáknutou produkci. Na druhou stranu mezi neduhy potom rozhodně patří fakt, že Devil City Angels nemůže konkurovat albům Poison, Cinderelly ani L.A. Guns z té doby. Na to téhle desce chybí punc bezprostřednosti, kouzlo okamžiku a nakažlivá mladická energie.
Desítka skladeb, které jsou na desce obsaženy, jsou výborně předneseným řemeslem, jsou chytře napsané a samozřejmě precizně zahrané. Když pánové v promo rozhovorech tvrdili, že ze sebe dostali to nejlepší, co jsou v současné době schopni nabídnout, docela bych jim to věřil, protože ten vrchol přece jen už mají dávno za sebou. Proto není možné čekat trháky typu „Fallen Angel“, „Gypsy Road“ nebo „S.E.X. Action“, ale na druhou stranu je nutno přiznat, že propadák tahle deska ani v nejmenším.
Začíná sice vlažně v podobě valivé „Numb“, která zaujme jen Gunsovým vzteklým riffem. Popravdě řečeno žádný velký zázrak není ani singlová „All My People“, protože skoro až bezostyšně vykrádá Aerosmith. Od „Boneyard“ jde ale úroveň nahoru. Guns riffuje jako v dobách „Hollywood Vampires“ a refrén evokuje hravost Poison. Právě Poison jsou také nejvíce cítit z „I´m LIving“ a „No Angels“, které pravděpodobně tvoří vrchol desky.
Ten pak rozbije baladická „Goodbye Forever“, jenž dávným majstrštykům nesahá ani po kotníky. S „Ride With Me“ se dostáváme opět na klasickou úroveň (za povšimnutí stojí Gunsovo výtečné sólo), když závěrečná trojice skladeb, ať už je to hitový singl „All I Need“ nebo ostřejší kousky „Back To The Drive“ a „Bad Decisions“, jsou velmi dobrými rockovými kousky, hranými s nadhledem ostřílených hudebníků.
Překvapil i zpěvák Brandon Gibbs, který sice nedisponuje charismatem Breta Michaelse nebo Toma Keifera, ovšem lze jej na rockové scéně řadit mezi zpěváky nadprůměrné. To se dá říci i o celém albu, se kterým je to stejné jako s celým hair metalem. Je méně silné, než by bylo v osmdesátých letech, kdy by z něj mnohem více vyzařovala uvolněná atmosféra kalifornských pláží a návykovost tamních klubů, ale stále žije a dýchá.
|
