Def Leppard se opět zachovali jako velcí kamarádi a historie jakoby se opakovala. V roce 1984, když při autonehodě přišel o ruku bubeník Rick Allen, kapela na něj počkala a další desku, megaslavnou „Hysterii“ vydala až tři roky po předchozí „Pyromanii“. Krok tehdy nevídaný. Když pak do totálního alkoholového bahna sklouzl kytarista Steve Clark, nahrávání se opět odložilo, aby se mohl důležitý hráč historie kapely dát dohromady. V tomto případě byl ale konec mnohem smutnější, neboť v lednu 1991 Clark zemřel. Další fatální zkouška přišla před pár lety, když kytaristovi Vivianu Campbellovi byla diagnostikována rakovina lymfatických uzlin. A opět se nahrávání odložilo. Bezejmenná deska proto vychází sedm let od posledního alba „Songs From The Sparkle Lounge“, což je nejdelší pauza v dějinách kapely.
V současné době je móda všeobecného revivalu. Letité kapely, které v devadesátých letech pod vlivem změny klimatu experimentovaly, se dnes vrací ke dnům největší slávy a svůj sound zpravidla vedou zpět do osmdesátých let. Proto například poslední album Judas Priest zní vcelku staromilsky, Queensrÿche jsou dnes jako vyšití z roku 1988 a Black Sabbath se obrátili až ke svému pětačtyřicet let starému debutu. Shefieldští Def Leppard se za svou kariéru také nadělali několika psích kusů, když po desce „Adrenalize“ opustili svůj sound, ke kterému se pak snažili (nejvíce na albu „Euphoria“) přiblížit, ale už to nikdy nefungovalo tak, jak by mělo.
Na rovinu je třeba si říci, že bude zklamán ten, kdo od „Def Leppard“ očekává druhou „Hysterii“, přestože podle pilotního singlu „Let´s Go“ to vypadalo, že to bude směr, kterým se kapela bude na novince ubírat. Otvírák „Let´s Go“, opatřen titánským kytarovým riffem, totiž přesně směřuje na konec osmdesátých let, přestože refrén je popovější, než by kapela v té době složila a spíše evokuje vytlemenou partičku Reckless Love. „Album jsme nechali bez názvu, protože tak zní. Nezní jako z nějaké konkrétní éry. Je na ní všechno. Budete ji poslouchat a jednu chvíli si řeknete, že zní jako Def Leppard, v další chvíli vám bude připadat jako Leppard s trochou Zeppelínů, Queen, AC/DC nebo dokonce Crosby, Stills & Nash,“ vysvětlil zpěvák Joe Elliott a proto možná už dvojka „Dangerous“ zní oproti „Let´s Go“ mnohem přímočařeji a spíše odkazuje na „Pyromanii“.
Jak Elliott, tak kytarista Phil Collen, kteří se před vydáním alba pasovali do role jakýchsi mluvčích kapely, se neopomněli bít v prsa, že se jedná o jednu z nejlepších desek kapely. Ale kdeže… Ani bezejmenná novinka nesnese přímou konfrontaci s historickými milníky „Pyromanií“ a „Hysterií“, ovšem ani s dravou „High n´Dry“ či stadionově bombastickou „Adrenalize“. Novinka je klasickou lepší deskou těch novodobějších Def Leppard, tedy kapely takové, jakou známe z období po „Adrenalize“. Je to stále slušná nahrávka, ovšem rozhodně se o ní nedá říct, že je výjimečná. I když její silné momenty začnou vystupovat až po několikerém poslechu, nikdy se nestane tak silnou, jakou byly zmíněné čtyři nahrávky z let 1981 až 1992.
Jistě se zde najdou silné okamžiky, které jsou situovány spíše do první poloviny alba, přičemž největší síla asi leží v prvních dvou skladbách, tedy „Let´s Go“ a „Dangerous“. Ovšem špatná není ani „Man Enough“, kde basová figura takřka opisuje „Another Bites Of Dust“ od Queen a kde kytarové výbuchy působí spíše rušivě. „We Belong“ je pak neškodná popová věcička, jenž evokuje „Unbelievable“ z alba „X“, ale do její bombastičnosti přece jen něco chybí. Popík čpí i z jediného skladatelského příspěvku bubeníka Ricka Allena a to z věci „Invincible“, která se atmosférou vrací až do sedmdesátých let, přičemž následující „Sea Of Love“ jde snad ještě hlouběji do historie svými skoro až hippie nápěvy a „Energized“ zase disponuje beatlesáckými harmoniemi. Jako kdyby ti Def Leppard začali na stará kolena senilnět. Deska se začíná utápět skoro až ve středněpomalých tempech, začíná trochu padat řetěz, který, jak se zdálo ještě tak při „Invincible“, vcelku držel. Naštěstí přijdou ještě dva svižné kousky „Broken n´Brokenhearted“ a „Forever Young“, které posluchače vytrhnou příjemným způsobem skoro až z letargie. Ostřejší věc je i „Wings Of An Angel“ (společně se závěrečnou unylou „Blind Faith“, jediný skladatelský vklad Viviana Campbella), ovšem popová patina je už všudypřítomná.
Netřeba si něco namlouvat. „Def Leppard“ je vedle „X“ určitě nejvíce popová deska v historii kapely, i když z tradiční zbraně kapely, kterou jsou balady, se tentokrát střílí spíše slepými. Od téhle party se už nějaký ten pátek žádné megaalbum nečeká, ovšem zase tak velká bída to není. V „Let´s Go“ mají navíc Def Leppard solidní hitovku, ale s novou deskou i několik dalších nudných skladeb do své sbírky. Tohle je album, které se střízlivým odhadem dalo čekat. Žádný velký propadák, ale také žádné ultimativní dílo.
|
