Situace nebyla růžová. Otázka, kdo vlastně na přelomu let 1986 a 1987 tvoří Black Sabbath, byla stále palčivější, protože basista Bob Daisley odmítal, že by se stal členem kapely a zpěvák Ray Gillen představoval stále větší zátěž kvůli jeho přístupu k práci, neboť žil nevázaným rock n´rollovým způsobem života, který další tvorbu značně komplikoval. Bylo jasné, že tohle nemůže mít dlouhého trvání. „Můj nejlepší kamarád byl manažerem Tonyho Martina,“ vzpomíná Tony Iommi, „a řekl mi, proč ho nezkusíme. Stalo se. Jeho práce se mi líbila, stejně jako jeho hlas.“ Kapela tak pomalu začala vymazávat Gillenův hlas a nahrazovala jej tím Martinovým. Z dlouhodobějšího hlediska se ukázalo Martinovo angažmá jako dobrý tah, protože pozice vokalisty se tím stabilizovala.
Je až s podivem, že po Martinovi už dříve nesáhla nějaká jiná známá kapela, vždyť vokalista na scéně působil už od sedmdesátých let. Ovšem do chvíle než jej oslovil Iommi, se jednalo jen o spolky lokální úrovně, kde zpěvák až trestuhodně mrhal svým talentem a velmi silným hlasem. S ním dokázal pracovat tak, že neměl sebemenší problémy převzít party všech svých předchůdců a interpretovat je s jasnou grácií. Přesto přiznával, že skladby po Ozzym se mu zpívaly nepoměrně hůř než ty po Diovi. Jisté je, že Martin znamenal v roce 1987 to samé jako Dio sedm let před ním. Navíc se o něm Iommi nikdy nevyjadřoval jako o malém Hitlerovi.
Pozice Black Sabbath ale nebyla v roce 1987 tak silná jako v době příchodu Dia a proto deska pojmenována podle sochy Augusta Rodina „Idole Eternalle“ z roku 1889 vyšla tak trochu v tichosti v listopadu 1987. Přestože tehdy na fanoušky působila jako další z řady desek, které vnášejí do diskografie kapely opět zmatek, dnes už víme, že se jedná o začátek nové, přece jen stabilnější éry. Ěry, kde je jedna ze stěžejních skladeb na samém začátku této desky. „The Shining“. Ke slovu se v ní totiž dostává mohutný Iommiho riff, který se s klidným svědomí dá označit za jeho klasický a přestože tahle skladba a i řada dalších na desce nese lehké dozvuky americkým rockem ovlivněné desky „Seventh Star“, míří „The Eternal Idol“ spíše směrem k větší hutnosti a tíhne víc k ostrovnímu hard rocku než k americkému AOR.
Že Black Sabbath úplně nerezignovali na trendy doby, kdy byl na svém vrcholu hair metal, svědčí skladby jako „Ancient Warrior“ nebo „Hard Life To Love“, jenž v sobě míchají staré Sabbathy, vlivy Deep Purple (ty značně s Martinovým příchodem zesílily) a příchuť divokého zaoceánského rock n´rollu. Ten je přítomný i v „Glory Ride“, jenž může ve slokách působit, jako kdyby byla složena ještě pro „Seventh Star“. Druhá polovina alba ovšem působí trochu nevýrazně a to zejména skladby „Born To Lose“ a „Nightmare“, kde si Iommi jako výhradní skladatel hudby určitě nevybírá svou nejlepší hodinku. Stejně jako v instrumentálce „Scarlet Pimpernel“, která v porovnání s třeba takovou „Fluff“ z desky „Sabbath Bloody Sabbath“ bledne. Ostřejší „Lost Forever“ ale už trochu vystrkuje růžky a je jakýmsi nadechnutím před velkým finále. Tím je titulní „The Eternal Idol“, vynikající, klasicky sabbathovská věc, stojící na kolosálním Iommiho refrénu a doommetalovém tempu, které vrací Black Sabbath k jejich vlastním kořenům. Navíc právě v této skladbě se Martin projevil jako velice variabilní zpěvák, který zvládá nízké polohy stejně jako vysoké výkřiky.
Když album vyšlo, fanoušci se na něj dívali s despektem. Přece jen bylo jméno kapely v minulých letech pošramoceno až moc. Nevyvedlo se ani následující turné, protože kapelu opustil basista Bob Daisley (sám vždy prohlašoval, že nikdy nebyl součástí kapely, ale pouze nájemným muzikantem na jedno album), aby se vrátil ke Garymu Mooreovi a také bubeník Eric Singer, jenž se připojil k Litě Ford (svého času byla Iommiho milenkou). Na turné se proto vydal basista Jo Burt z kapely Virginia Wolf a za bicí se posadil Terry Chimes, někdejší člen The Clash, Hanoi Rocks a The London SS. Všechno ale bylo jen dočasné. Bylo třeba dát dohromady sestavu, která by přece jen vydržela.
|
