Jak to tak vypadá, tak situace u Danger Danger je v současnosti všelijaká. Od posledního alba „Revolve“ z roku 2009 je kapela až na několik koncertů ročně podezřele nečinná a k tomu se teď objevila formace The Defiants, za kterou stojí dva základní členové zmíněné americké hairmetalové party kytarista Rob Marcello a basista Bruno Ravel. A třešničku na dortu jim dělá kanadský zpěvák Paul Laine, ten samý vokalista, který byl součástí Danger Danger v letech 1993 až 2004 a podílel se alternativně laděném „Dawn“ či mnohem klasičtějším „The Return Of The Great Gildersleeves“. Navíc sólovou desku oznámil i původní a zároveň současný zpěvák Danger Danger Ted Poley, tak to může působit dojmem, že dny této kapely jsou sečteny. Ale uvidíme, příští dny ukáží více.
Přestože Laineho působení u Danger Danger bylo ve znamení experimentů a neprůhledných albových čachrů, kdy stejné skladby vycházely pod různými označeními, bylo tak trochu zřejmé, kam se společná tvorba těchto tří hudebníků bude ubírat. Nešlo čekat, že se pánové pokusí navázat na desku „Dawn“, která sice nebyla rozhodně špatnou záležitostí, ovšem v roce 1996 působila tendenčně a poplatně době vzniku. Mnohem více se nabízela otázka, jestli se podaří navázat na výtečnou „The Return Of The Great Gildersleeves“, kterou lze považovat za rozhodně nejlepší počin, který Danger Danger kdy s Lainem dali dohromady a s přimhouřením oka jej lze stavět skoro až na roveň skvělého debutu z roku 1989.
Co si budeme nalhávat, na zmíněnou „The Return Of The Great Gildersleeves“ stylově The Defiants navazují skoro dokonale. Člověk od nich opět slyší ten vznosný, melodický rock, který má stejně blízko k hair metalu jako k AOR a který sází na jasné melodie a hitové ambice, aniž by působil jakkoliv podbízivě. The Defiants tak dokonale plní formu, kterou pánové Ravel a Laine nastavili před dvaceti lety. Ovšem forma by byla přece jen trochu málo. Přestože se tady na žádné experimenty nehraje, jde o to, jak silnou dokáže tahle trojice napsat skladbu. A vězte, že jich tady několik silných skutečně je. Hned úvodní „Love And Bullets“ dokáže ihned navodit iluzi ideálního AOR/hard rocku s klasickým refrénem, který zákonitě musí patřit k tomu nejlepšímu, co v tomto stylu bylo nahráno.
Hitová jízda pak se skřípěním přibrzdí v „Lil´ Miss Rock n´Roll“, která přece jen už působí trochu opotřebovaným dojmem, jí ovšem předchází opět trojice výtečných „When The Lights Go Down“, „Waiting On A Heartbreak“ a „Runaway“, jenž mají v sobě všechny potřebné stylové atributy a navíc dokáží zaujmout dobře stavěnými melodiemi, která z nich dělají skladby takřka až výjimečné. Zaujmou i dvě baladické položky „Save Me Tonight“ a „That´s When I´ll Stop Loving You“ (pozorný posluchač zde zaslechne kytary, které až nebezpečně připomenou defleppardovskou „Hysterii“), protože na ty měli pánové vždycky čuch, ovšem geniality „She´s Gone“ se tentokrát docílit nepodařilo.
Jedno se musí nechat. The Defiants nahráli skutečně silné album. V rámci AOR nebo melodického rocku, chcete-li, se rozhodně letos bude jednat o jedno z nejstěžejnějších děl. Ravel, Laine a Marcello si opět dokázali, že na to skutečně ještě mají a s přehledem zkušených pardálů naservírovali velmi, velmi čerstvou porci prvotřídního rocku.
|
