Katatonia vždy hrála smutnou, velmi melancholickou hudbu. To se nikdy nezměnilo, přesto, že si kapela prošla několika méně či více výraznými změnami. Ať už to byl death/doomový počátek (v kapele zpíval Mikael Akerfeldt z Opeth), či následné obrácení k písničkovější formě, kde se stanovila klasická tvář Katatonie. Melancholický rock/metal pak kapela obohatila o progresivní prvky a rovněž na deskách „Viva Emptiness“ a „The Great Cold Distance“ přibylo tvrdosti, druhé jmenované pak především riffová kousavost a hitovost. „Night is The New Day“ byla více ovlivněna gotickým doom metalem, minulá deska potom trochu zjemnila a bylo otázkou, kam se kapela vydá dál. Vždy ale platilo, že Katatonia i přes melancholii uměla psát hitové písně a měla jasně rozpoznatelnou tvář.
„The Fall of Hearts“ bude pro fandy kapely malinko překvapením. Především je deska daleko méně přístupná, než její předchůdci a na první poslech vám toho tolik nedá. Chybí tu totiž tak výrazné hity jako na minulých deskách. Ale přece jenom i ty zde najdete.
Především „Serein“ je naprostou peckou. Velmi svižná věc s vynikající rytmikou a tahem na bránu. Zaujmou i šikovně zakomponované klávesy, nicméně to platí pro celou nahrávku. Za druhý hit považuji další energickou věc „Last Song Before The Fade“, která však trochu klame tělem, protože dovedně kombinuje rychlé tempo s klidnými a pomalými pasáže. Zaujmou velmi vkusné klavírní momenty. Třetím hitem by mohla být pomalá, místa až křehká, přesto velmi zajímavá „Old Heart Fields“.Refrén je povedený a tohle prostě je Katatonia. S touto skladbou se dostáváme i k další kategorii skladeb na nové desce. Pomalé a jemné písně.
Hned po výše uvedeném kousku následuje „Decima“. Podobné věci už v minulosti kapela natočila, jenže například „Idle Blood“ byla mnohem hitovější. Tady se spíš noříme do smutné nálady a hudba působí i trochu uspávacím dojmem. Naopak hodně zajímavá je „Shifts“. Sirény lákají už v úvodu téhle klidné, progresivně rockové skladby. Nelze neslyšet i podobné fígle, které používají Opeth. Tahle věc má velké kouzlo a silnou atmosféru. Rovněž „Pale Flag“ i přes svou jemnost nepostrádá to hlavní – hezkou melodii a kytarové vybrnkávání, které doslova hladí po duši.
Poslední kategorií, a také tou nejvýznamnější, jsou delší progresivní skladby. Na desce jich je hned pět a mají kolem šesti či sedmi minut. To nebývalo u Katatonie zvykem. Hned první z nich, „Takeover“, ukazuje, kam se Katatonie ubírá. Samo o sobě příliš nových ingrediencí nepřibylo, ale kapela jako by pozměnila songwriting. Píseň je poměrně nepředvídatelná, její struktura je složitější a mění se v ní nálady. Zažijete tu Katatonii jemnou, ale i řádně metalovou. Ke konci skladby zazní i trochu shoegaze ve stylu Alcest. Pohoda a jazzíček, to je začátek „Residual“, která se, stejně jako všechny delší věci na desce, postupně rozvíjí do rocku a následně i do metalu. Velmi chytrá a progresivní kompozice. Už tu jednou zazněl pojem Opeth. Nejdelší píseň „Serac“ je vyloženě „opethovská“, chybí už jen growl. Mým osobním favoritem je „The Night Subscriber“, začínající jako balada, avšak s absolutně brutální pasáží v druhé polovině skladby, která je nejen intenzivní, ale především silně atmosférická. Rovněž refrén je podpořen tvrdými kytarami a samotný přechod do refrénu je uvítaný skvělým kytarovým efektem. Na závěr alba umístila kapela „Passer“, který připomíná „Dead Letetrs“ z minulé desky v tom smyslu, že jde o poslední skladbu a zároveň největší nářez na desce. „Passer“ má v sobě vše. Metalovost, smutek, klid, bouře a hlavně refrén je opravdu hitový. Za zmínku stojí i povedený bonus z limitované edice „Vakaren“, jde o v podstatě popovou věc, a je zpívaná netypicky ve švédštině. Kvůli této skladbě se „limitka“ určitě vyplatí.
O nové Katatonii bych mohl psát klidně déle a stejně by bylo pořád těžké dojít k jasnému závěru. Katatonia se posunula do progresivního rocku či metalu. Nedá se říci, že by to bylo něco extra nového, spíš jde o tu kvantitu posunu a změnu celkového výrazu. Sem tam problesknou vzpomínky na „Viva Emptiness“, která sama o sobě byla velmi progresivní, nyní se kapela obula do delších kompozic. Takřka zmizela hitovost, hudba je nyní přemýšlivější a komplikovanější. Ne každému fandovi kapely to bude sedět. Sám za sebe jsem velmi spokojený, i když lehkost a nářezovost „TGCD“ mi tu chybí, pestrost a nápady „Viva Emptiness“ tu také nenajdete, původní pocit beznaděje jako na „Discouraged Ones je také pryč. Novinka však přináší pořádnou porci muzikantství a hudbu, která se vám bude sice pomalu dostávat pod kůži, ale ve finále vás odmění v podobě desky, ke které se člověk rád vrací. Ne kvůli hitům, ale pro samotný celek.
|
