S předchozím albem „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“ se dánským kanonýrům Volbeat povedl grandiózní průlom ve Spojených státech, když předchozí desky sotva nakoukly do hitparády Billboard 200, tři roky starý počin se uhnízdil hned na deváté pozici. To byl úspěch jako blázen, ovšem dlužno podotknout, že zasloužený. Volbeat totiž svou hudbu hrají velmi chytře a na rozdíl od jiných hitparádových zázraků, kteří se pokoušejí o líbivý hard rock načichlý jak evropským heavy metalem, tak i lehkonohým losangeleským rock n´rollem, jim lze jejich konání věřit. Navíc jim obrovsky pomohlo angažmá amerického kytaristy Roba Caggiana (někdejšího člena Anthrax), což je ostřílený mazák, který se kromě kytary vyzná i v producentské práci. To Volbeat opět dostalo o level výše.
Jestliže „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” představovalo v roce 2013 vrchol dosavadní tvorby kapely, o tři roky později to už neplatí. Důvod je prozaický. S novinkou “Seal The Deal & Let´s Boogie” se totiž tahle parta, nově posílená o basistu Kaspara Boye Larsena, dostává ještě mnohem dál a zažívá tak svůj momentální zenit. Pakliže byla kapele na prvotních deskách vyčítána nevyrovnanost kolekcí, o aktuálním albu to už rozhodně neplatí.
To Volbeat představuje jako sevřenou partu, která to mastí s naprostým nadhledem, má za sebou velké zkušenosti , ovšem co je nejdůležitější, prokazuje obrovský talent pro napsání skutečně dobrých věcí. A těch je na novince přehršel. V podstatě se dá říct, že Volbeat ze sebe vymáčkli to nejlepší, co se jim podařilo za celou kariéru složit. Neobrousili své hrany a proto Caggianova sekaná kytara hned v úvodní “The Devil´s Bleeding Crown” působí jako kdyby se ještě zapomněl u Anthrax, ovšem vzletné melodie jsou naprosto jasně rozpoznatelná práce hlavního tahouna, frontmana Michaela Poulsena. Ten ke skladbám přistupuje velmi citlivě a nechává tak prostor pro svůj veliký talent.
Ten demonstruje s maximálním využitím zejména ve výtečných stadionových refrénech, které vybuchují v srdcích skladeb “Marie Laveau” (spojení tvrdých riffů a skoro popového refrénu funguje naprosto dokonale), “The Gates Of Babylon” nebo či “Black Rose” s hostujícím Danko Jonesem a představují tak vrchol celé kolekce. Ech… vrchol. Ono je v zásadě těžké říct, kde ten vrchol leží. Protože lze jmenovat výše zmíněné skladby a druhým dechem by člověk musel dodat třeba “For Evigt”, “Mary Jane Kelly”, “Goodbye Forever”, “Seal The Deal” nebo skvostně pojatou coververzi “Battleship Chains” od amerických klasiků Georgia Sattelites. Je totiž moc těžké vypíchnout konkrétní skladbu, protože by to bylo nespravedlivé vůči ostatním.
Ano, tahle deska je venku jen malou chvilku a už teď je klasikou. Volbeat ukazují svým konkurentům vztyčený prostředníček a jako kdyby chtěli prostřednictvím této desky říct, že od nich fanoušci mohou čekat ještě velké věci. Že právě oni by chtěli být nástupci klasické rockové generace, která přece jen už odchází pomalu do penze. Volbeat na to mají…
|
