Umělecký přetlak u Marka Tremontiho pokračuje. A i když se připravuje na novou desku domovských Alter Bridge (jeho původní kapela Creed už je asi kvůli problémům s vyšinutým frontmanem Scottem Stappem definitivně minulostí), má stále ještě dost času na svou kapelu, kde kromě něho působí mimo jiné i basista Wolfgang Van Halen, nositel tradic amerického rocku a syn legendárního Eddieho Van Halena. A Tremontiho sólová kapela je opravdu pilná jako včelička. Loni album „Cauterize“ a letos, po necelém roce, je tu další deska „Dust“.
Jak již bylo zmíněno v loňské recenzi na „Cauterize“, Tremontiho sólová tvorba nemá tolik styčných bodů s Alter Bridge (o Creed ani nemluvě), kolik by se dalo čekat. Logicky i „Dust“ stojí na jeho kytarách, které opět thrashově řežou a pálí do posluchače sekané riffy, které by obstály i v Panteře nebo Machine Head. A i když v porovnání s „Cauterize“ zní „Dust“ trochu klasičtěji, hardrockověji, stále se na povrch dere ten divoký thrashový spodek, který naplno vynikne ve zběsilých pasážích. Za všechny můžeme jmenovat střední část „Catching Fire“, kde na mysli ihned vytanou Slayer. Stejně jako v případě „Rising Storm“ je jasně slyšet odkaz Dimebaga Darrella.
Tyto vlivy ale nejsou, jak tomu bylo u přechozího alba, tolik dominantní, ale spíše dotvářejí celkovou atmosféru, která je i díky tomu pestřejší. Nejvíc je to znát v titulní skladbě, která svou zpěvností a celkovou stavbou refrénu sahá až někam k úspěšným rockovým kapelám současnosti. Ovšem jmenovat v tomto případě Nickelback by nebylo vůči Tremontimu úplně fér. Ten pak překvapí v podobném duchu ještě ve skladbě „Never Wrong“, kterou uvozují hravé kytary ve stylu Aerosmith, ale následně se věc rozjede v jakémsi post-grungeovém oparu, což byla parketa zejména Creed.
Co také docela překvapí, je fakt, že se Tremonti docela zlepšuje i jako zpěvák, i když je samozřejmě v první řadě hlavně kytarista. Nedá se od něho čekat, že by byl tak charismatický jako jeho kolega z Alter Bridge Myles Kennedy (bude asi zajímavé sledovat, nakolik oba napnou síly ke společné práci, protože nad spojením Kennedyho se Slashem asi visí velký otazník vzhledem k reunionu Guns N´Roses a jejich možné nové desce), ale pro jeho osobní potřeby je tento vokál více než dostatečný. A tak jsme zpátky zase u té kytary…
„Dust“ je vlastním sourozencem loňské „Cauterize“. Není jednovaječným dvojčetem, ale velmi blízkým příbuzným. Fanoušci dostanou od Tremontiho přesně to, co očekávali, o žádném zklamání nemůže být ani řeč. Stejně tak se o „Dust“ ale nedá mluvit jako o nějaké stěžejní desce letošního roku.
|
