Přestože se z dnešního pohledu jeví období desky „The Eternal Idol“ jako začátek éry Tonyho Martina, v té době, tedy někdy v roce 1988, to tak jednoznačné rozhodně nebylo. Nejprve Black Sabbath opustili skoro všichni muzikanti, tedy basisté Bob Daisley (přidal se opět ke Garymu Mooreovi) a Dave Spitz (pro změnu zamířil ke Great White) a nevydržel ani bubeník Eric Singer (dlouhá léta je členem Kiss). Nejožehavější však byl opět post frontmana. Tony Iommi, který rychle angažoval bubenické eso Cozyho Powella, aby vytvořili dvojici, která bude rozhodovat o budoucnosti Black Sabbath, měl za to, že Tonyho Martina angažoval jen pro potřeby alba „The Eternal Idol“. On i Powell totiž mířili jinam. Chtěli pro další působení v kapele získat buď zpět Ronnieho Jamese Dia nebo dokonce Davida Coverdalea. Jenže poté, co oba námluvy odmítli, zůstal tu Martin tak trochu jako nucená náhrada. Bylo by to ovšem hodnocení příkré a krajně nespravedlivé, protože Martin podal na „The Eternal Idol“ výborný výkon a neúspěch alba rozhodně nebyl jeho vinou.
Když se situace v kapele stabilizovala, sešlo z opětovného spojení s Geezerem Butlerem. Black Sabbath tak měli připravený materiál, o kterém sice bylo rozhodnuto, že jej nazpívá Martin, ovšem post basisty byl stále prázdný. A Iommi z neznámých důvodů s natáčením alba dost spěchal. Situace se tedy vyřešila tak, že basové party, které jsou na desce „Headless Cross“ (původně Cozy Powell prosazoval název „No Compromise“) ke slyšení natočil studiový hráč spíše jazzového zaměření Laurence Cottle.
Tony Martin, který si byl vědom toho, že v kapele jeho místo není až tak úplně pevné, ovšem přesvědčil ve chvíli, kdy přinesl skutečně silný materiál a osvědčil se i jako textař. „On inklinuje k temnějším stránkám života. Většinou jsou to ale písně o zajímavých věcech,“ tvrdil Cozy Powell. „Ty texty by někdo mohl vnímat jako satanské, ale ono se to vždy prolíná s vlastním příběhem.“ Právě ono spojení Martinových skoro až okultních textů a silných skladeb tvoří jednolitý celek „Headless Cross“, album, které je pro Black Sabbath stejně důležité jako klasiky z první poloviny sedmdesátých let, či start éry s Ronniem Jamesem Diem.
„Tohle je nejvýznamnější album Black Sabbath, jaké kdy vzniklo,“ vykřikoval chvástavě Iommi v promo rozhovorech a jedním dechem dodával: „A také je po letech první album, které jako Black Sabbath zní.“ Dlužno však podoktnout, že kytarista neplácal do větru a byl si skutečnou silou materiál naprosto jist, což je patrné hned od počátku alba, kdy po (nic neříkajícím) intru „The Gates Of Hell“ atmosféru rozčísne kolosální riff titulní „Headless Cross“, který se může řadit k nejlepším kytarovým figurám, jaké kdy Tony Iommi složil. Skladba je navíc plná napjaté atmosféry a vstřebává ty nejzákladnější (rozuměj nejlepší) prvky tvorby Black Sabbath. Naproti tomu následující „Devil And Daughter“ zní trochu odlišně, když je skladba poučena melodickým hard rockem, který byl v té době na komerčním i tvůrčím vrcholu.
Ke klasické sabbathovské atmosféře se pak vrací „When Death Calls“ (s kytarovým sólem hostujícího Briana Maye z Queen), jenž opět stojí na Iommiho zatěžkaných kytarách, ovšem o doom metalu se v souvilosti s Black Sabbath té doby už nedá hovořit ani v nejmenším. Kritiky proto byla kapela mrskána za to, že se zaprodala komerčnímu americkému soundu, místo toho, aby pořád stála v bahenním sludge odéru „Master Of Reality“. S přihlédnutím ke skladbám jako „Kill In The Spirit World“ a „Call Of The Wild“ sice s výtkami lze souhlasit, ovšem jedním dechem je nutné dodat, že v porovnání s alby „Seventh Star“ a „The Eternal Idol“, kdy kapela k jemnějšímu zvuku rovněž inklinovala, přichází na „Headless Cross“ se skutečně prvotřídním materiálem, který snese i ta nejpřísnější kritéria. Možnou úlitbou starým fanouškům a zastáncům Ozzyho éry může být zatěžkaná „Black Moon“, ovšem závěrečná křehká balada „Nightwing“ opět pokukuje až po hájemství AOR. Je ale grandiózním završením, skvělým atmosférickým kouskem, jenž korunuje tuto výbornou, dalo by se říct až geniální desku.
„Headless Cross“ pro Black Sabbath znamenalo opětovné získání větší popularity. Přestože u odborné kritiky „Headless Cross“ propadlo, evropští fanoušci jej přivítali s povděkem. Doba sabbathmánie sice byla nenávratně pryč, ale zejména v Německu, ale i v Sovětském svazu se deska stala velkým hitem. Jediným oříškem tedy zůstávala Amerika, která tuto novou tvář Black Sabbath okázale ignorovala. Nepomohlo ani turné, kde začal vystupovat i nový basista Neil Murray (ex-Whitesnake). Tento fakt ale nemění nic na tom, se s „Headless Cross“ zažili Black Sabbath svůj třetí vrchol.
|
