S „Headless Cross“ se situace uvnitř Black Sabbath stabilizovala. Deska byla v Evropě přijatá s velkým ohlasem, stejně tak úspěšné bylo i turné, kde se ke kapele připojil basista Neil Murray z Whitesnake. Navíc Tony Martin se s úspěchem „Headless Cross“ konečně stal plnohodnotým členem kapely, jehož slovo mělo takřka takovou váhu, jako názory Cozyho Powella a Tonyho Iommiho. Ale přestože bylo mnoho fanoušků se současnou tváří Black Sabbath spokojeno, našlo se nezanedbatelné procento i těch, kteří tvrdili, že se kapela zpronevěřila svým drsným doomovým kořenům a stalo se z nich hudební těleso, které se ponejvíce vyžívalo v komerčním hard rocku.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let totiž došlo k velkému vzedmutí kapel, hrajících death či doom metal. Právě ony uváděly Black Sabbath jako svůj prvotní vzor a tvrdily, že právě jako ony by měli znít moderní Black Sabbath. Ale ruku na srdce, dovedl by si někdo představit, že by tenkrát Iommi a spol. začali hrát něco ve stylu Morbid Angel, Death, Carcass či dokonce Cannibal Corpse? Nakonec byli spokojeni zejména zastánci té hardrockové tváře Black Sabbath, protože album „Tyr“ lze považovat za mladšího bratříčka „Headless Cross“.
Úspěšný model z minula byl tedy dodržen, přestože textově se zejména Martin odvrátil od svátků zesnulých, morových ran a černých měsíců a zaměřil se především na severskou mytologii, k čemuž už samozřejmě odkazuje samotný název desky. Ta se původně měla jmenovat „The Satanic Verses“, což je také název knihy Salmana Rushdieho, který byl muslimským světem odsouzen za své dílo k trestu smrti. I pro tento rozporuplný název padla volba na severskou mytologii, za což ale kapela sklidila od části kritiky vlnu nevole.
Když mluvíme o albu „Tyr“, je to jako mluvit o naprosto profesionální práci, která ovšem nebyla nikdy dostatečně oceněna. Možná dnes tohle album stojí tak trochu ve stínu „Headless Cross“, ovšem rozhodně na něj nelze nahlížet jako na něco méněcenného, přestože zejména britská kritika (americká jej naprosto ignorovala) jej v době vydání trhala na kusy a dokonce předhazovala Martina jako viníka směřování kapely. „Na „Tyr“ je patrný můj vliv,“ tvrdil zpěvák, ovšem s tím, že si za deskou plně stojí. Jenže album prověřil čas a dnes je možné jej směle řadit ke klasikám kapely. Bylo jiné než „Master Of Reality“ nebo „Sabotage“, ovšem bylo výborné, s poutavou atmosféru a pěknou řádkou výtečných skladeb.
I když začíná trochu pozvolna dlouhou „Anno Mundi (The Vision)“, která nemá takovou sílu jako titulní otvírák z minulé desky. Spíše posluchače připravuje na nadcházející útok „The Law Maker“, což je ostrá heavyrocková věc, která ale ve výsledku stojí tak trochu v pozadí třech skutečných perel tohoto alba. První z nich je hymnická „Jerusalem“, která je opatřena skvělým stadionovým refrénem a opět grandiózním Iommiho riffem a jenž se kupodivu nikdy nestala trvalou součástí koncertního playlistu té doby. Na „Jerusalem“ pak navazuje trochu komplikovanější a členitá „The Sabbath Stones“, která asi nejvíce ze všech skladeb na této desce odkazuje ke kořenům Black Sabbath, protože je z ní nejvíce cítit původní doommetalové zabarvení raných desek.
Severská mytologie pak plně přichází ke slovu s hromovým intrem „The Battle Of Tyr“, které předznamenává akustickou vsuvku „Odin`s Court“, kde dominuje především Martinův hlas a kde museli i ti nejzarytější kritici prostě přiznat, že i on je pan zpěvák a technicky (se vší úctou k Diovi) možná nejlepší zpěvák, jakého kdy kapela měla. Další vrchol pak přichází s „Valhalla“, což je možná nejlepší položka desky. Prim zde opět hraje Martin, jeho hlas pohání Iommiho riffy a Powellovy hromové bicí a celkově skladba předkladá další důkaz o tom, že Martinova éra v Black Sabbath nebyla rozhodně slabší, než ta Ozzyho nebo Diova. Sám zpěvák si pak svou nejlepší hodinku nechal pro baladu „Feels Good To Me“, která sice neměla takovou atmosféru jako „Nightwing“ z minulého alba, ale přece jen je další velice silnou ukázkou formy tehdejších Black Sabbath, v podstatě stejně jako riffová „Heaven In Black“, jenž album uzavírá v rychlejším tempu, i když se jedná o méně výraznou položku celé kolekce.
Dvojici desek „Headless Cross“ a „Tyr“ lze v kontextu sabbathovské diskografie přirovnat k období „Heaven And Hell“ a „Mob Rules“, tak jako „Mob Rules“ o fousek kvalitativně pokulhává za „Heaven And Hell“, tak je tomu stejně v případě obou martinovských alb. A stejně jako „Mob Rules“ byla úvhvatná deska, je na tom podobně i „Tyr“. Ovšem s tím rozdílem, že diovská éra byla u posluchačů mnohem úspěšnější a to zejména v Americe. Iommiho už delší dobu trápil fakt, že Spojené státy poslední roky Black Sabbath prakticky odmítají a proto začal spřádat plány. Takové, co vyšachovaly Tonyho Martina a vrátily do hry zpátky Geezera Butlera a zejména Ronnieho Jamese Dia.
|
