Geezer Butler byl pryč a Tony Iommi začal rozjíždět zákulisní intriky. Protože Tony Martin nebyl v průběhu turné ke „Cross Purposes“ zdravotně úplně fit, byl znovu odstaven na druhou kolej a Iommiho naprosto nadchla myšlenka na znovuspojení s Ozzym. Všechno už vypadalo velice nadějně a comeback starých Black Sabbath (minimálně Iommiho s Osbournem) už byl veřejným tajemstvím, když nakonec celou věc utnula Ozzyho femme fatale Sharon Osbourne, která jej vypravila k dalšímu sólovému pokračování a to dokonce s Geezerem Butlerem. V táboře Black Sabbath se začaly dít podivné věci. Martin dělal mrtvého brouka, kapela byla bez basisty, na bubenickou pozici probíhaly opětovné námluvy s Cozym Powellem, když Iommi své zraky obrátil za oceán a začal do řad kapely lákat rapera Ice T, jehož objektem zájmu v té době byla hardcore/thrashmetalová parta Body Count.
Ten, potěšen zájmem svých někdejších idolů, do hry ještě vtáhnul kytaristu svých Body Count Ernieho C. a hned byl ve všem neskutečný zmatek. Když se z Black Sabbath začala stávat schizofrenní zrůda, Iommi udělal jedno ze svých moudřejších rozhodnutí a na místo vokalisty povolal zpět Tonyho Martina, což byl tah velice rozumný, protože Martin byl mnohým považován (nevyjímaje autora tohoto seriálu) za nejlepšího zpěváka v historii Black Sabbath. Jenže podivná nálada, která panovala na celé rockové scéně, se z Black Sabbath nevytrácela.
Do kapely se sice vrátil basista Neil Murray, který se podílel na albu „Tyr“, ale směřování muzikantů bylo naprosto nejednoznačné. Cozy Powell chtěl přijít s klasickým hardrockovým albem ve stylu „Headless Cross“, kdežto Iommi měl v plánu udělat moderní album a Martina a Murraye se na jejich názor nikdo neptal. Podle Murrayových slov ztratil Powell svou rozhodovací pozici a většina věcí se přesunula pod Iommiho taktovku, který začal „Forbidden“ připravovat skoro jako sólové album. Ani ve skládání nebylo vůbec jasno. Ve hře totiž zůstávala americká dvojice Ice T. a Ernie C., který se nakonec stal producentem desky. „Vůbec jsem netušil, co po mě vlastně chtějí,“ vzpomíná Martin na kompoziční proces „Forbidden“. „Říkali, napiš něco a uvidíme, co s tím udělá Ice T.“ Situace, která je dnes nepochopitelná, byla v devadesátých letech naprosto normální…
Ice T. se nakonec na desce přece jen objevil a to hned v úvodní „The Illusion Of Power“, která sice začíná velice zajímavě, kdy Iommiho kytara a Nicholsovy klávesy modulují skvělou atmosféru, jenže pak přichází Martin a svým mluvozpěvem přivodí nejednomu starému fanouškovi zažívací problémy. Vše korunuje pěvecký vstup Ice T. a v té chvíli jako by si kapela sama nad sebou lámala hůl. „Tahle deska je hrozná sračka,“ vyjádřil se Martin brzy po vydání, ovšem nutno přiznat, že takto příkrý odsudek si album přece jen nezaslouží. „The Illusion Of Power“ je samozřejmě hodně přes čáru a následující pilotní singl „Get A Grip“ rovněž není bůhvíjaká skvostná kompozice, ale na albu se najdou i věci, které lze považovat minimálně za velice, velice dobré. Mezi ty patří dramatická „Can`t Get Close Enough” s výborným Martinovým projevem, kde ukazuje velikost svého hlasového rozsahu, dále pak baladická “I Won`t Cry For You”, která sice postrádá úchvatnou podmanivost věcí jako “Cross Of Thorns” a “Dying For Love” z minulé desky, přesto se dá považovat za velice silnou baladu. Určitě se vydařila i dvojice skladeb “Guilty As Hell” a “Sick And Tired”, které v řadě svých pasáží upomínají na předchozí desky s Tonym Martinem, nejvíce pak na “The Eternal Idol”. Za zmínku stojí i závěrečná “Kiss Of Death”, kde se nachází určitě nejlepší Iommiho riff na albu a svůj díl přiložil I vokálně tradičně skvělý Martin, jemuž se dokonale podařilo vykreslit vznosnou epickou atmosféru.
Přestože kapela po vydání desku chválila (jak si poté ale Martin protiřečil…) bylo jasné, že “Forbidden” rozhodně nepatří mezi nejsilnější počiny souboru. “Ne všechno na desce vyšlo tak, jak jsem očekával,” kajícně po ukončení turné k albu přiznal sám Iommi. Samotné turné nebylo nijak zvlášť úspěšné. Kapela sice měla stale početnou skupinu fanoušků v Itáii a Německu, slavila úspěch I v postkomunistických zemích, jenže jinde to bylo mnohem horší. Navíc se Black Sabbath dostávali personálně do úzkých, protože jak Powell, tak Murray nebyli spokojeni se svou podřadnou rolí v kapele (u Powella to bylo navíc umocněné tím, že v dobách “Headless Cross” a “Tyr” o všech věcech spolurozhodoval), až jednou přišla zpráva, která prostě přijít musela. Novinové titulky, které hlásaly, že kapela se vrací ve složení Osbourne-Iommi-Butler-Ward, tentokrát nelhaly. Slavný comeback na své studiové potvrzení sice čekal skoro dvacet let, aby pak členové na prahu sedmdesátky oznámili konec kariéry, ale jedno jim nikdy nikdo neupře. Bez nich by tvrdá hudba rozhodně nevypadala tak, jak vypadá dnes a možná by stála ještě někde na půli cesty. Právě tu cestu oni ukázali…
|
