Že by se v Running Wild začalo přece jen blýskat na lepší časy? Po až útrpných albech, které museli fanoušci snášet posledních dvacet let, konečně frontman Rolf Kasparek udělal správné rozhodnutí, když k sobě a svému parťákovi Peteovi Jordanovi angažoval i rytmickou sekci a přestože je nová deska zejména opět jeho prací, návrat ke kapelní poctivosti a kořenům Running Wild je zde cítit. Kasparek na stará kolena očividně pochopil, že způsob, kterým pracoval v předchozích letech, není zrovna to pravé ořechové a i z toho důvodu se s „Rapid Foray“ vrací i pirátská tématika. Tedy sázka na jistotu? V podstatě ano.
Když bude člověk hodně přísný, je nutné poznamenat, že Running Wild nenatočili dobrou desku od roku 1994, kdy vyšlo album „Black Hand Inn“. S „Masquerade“ se už tihle Němci začali pěkně kazit a po „Victory“ šlo všechno definitivně do kopru. Počiny jako „Rogues En Vogue“ nebo „Shadowmaker“ se s klidným svědomím dokonce dají označit za ostudné a nejpozději po nich člověk prostě nad Running Wild musel zlomit hůl. Na časy naprosto geniální trojice alb „Under Jolly Roger“, „Port Royal“ a „Death Or Glory“ (s hostujícím Ladislavem Křížkem!) se vzpomínalo už jen s lehce zasněným pohledem a od Running Wild už se ani nic nečekalo. Prostě mrtvá kapela.
„Resilient“ z roku 2013 sice vykřesala trochu naděje, ale stejně nebylo toho moc, co by se dalo oslavovat. Rock n`Rolf sice neustále brblal o začátku nové éry, ale ta slova jsme už od něho slyšeli tolikrát, že by jim mohl věřit už jen blázen. Jenže Rolf tentokrát asi skutečně nemluvil až tak úplně do větru. Když před zhruba měsícem vyšel singl „Black Bart“, tenčící se fanouškovskou základnu okamžitě zaplavila vlna euforie. „Black Bart“ totiž oslavuje ty nejlepší tradice Running Wild, přesně jako z dob „Under Jolly Roger“ a „Port Royal“, a bez mrknutí oka se dá považovat za novodobou klasiku kapely a do budoucna jasnou koncertní tutovku.
Jenže podle jedné skladby se celá deska nedá soudit. Po poslechu „Rapid Foray“ je jasné, že „Black Bart“ je nejlepší věc z celé kolekce, která se přece jen s klasikami z let 1984 až 1994 rovnat nemůže. Přesto je na tom lépe než desky z posledních let. Deklarovaný návrat ke kořenům se tedy koná, obálku zdobí opět pirátské propriety a Kasparkova kytara řeže přesně tak jako na „Port Royal“. On vlastně i start celé kolekce je hodně povedený. Otvírák „Black Skies, Red Flag“ má přesně to, co se od Running Wild očekává a člověk očividně pookřeje z klasického pirátského refrénu. Na ty nejlepší tradice dojde ve „Warmongers“ a s trochou dobré vůle i ve „Stick To Your Guns“, kde ale vnímavému posluchači neujde fakt, že kapela zní přece jen trochu unaveně.
Náhle ale laťka kvality padá strmě dolů. Titulní „Rapid Foray“ se snaží, seč může, ale prostě se nedaří navázat na energickou notu, se kterou deska začala. Na samé dno si pak Running Wild sahají s neskutečně trapnou „By The Blood In Your Heart“, kde jako pěst mezi oči působí hrůzostrašný refrén toho nejhrubšího agrostylu, který umocňují i samplované dudy. Hrůza hrůz dobrá tak leda pro takymetalisty, kteří se jednou za rok vypraví do Wackenu a tam jejich přehled o hudbě končí. Naštěstí je zde vkusná instrumentálka „The Depth Of The Sea (Nautilus)“, na kterou navazuje už zmíněná „Black Bart“.
Finiš alba je pak docela v pořádku. Nevýraznou položku „Hellectrified“ vyvažují mnohem lepší kousky „Blood Moon Rising“ a „Into The West“, kde si uvědomíte, že se Running Wild přece jen vcelku dobře pokoušejí atakovat své dávné pozice. Neurazí ani závěrečná epická suita „Last Of The Mohicans“ jenž sice není úplnou ukázkou pravé tváře Running Wild, ale přece jen se Rolfovi podařilo nashromáždit pár slušných nápadů, které do skladby zakomponoval. Je pravda, že Iron Maiden, jenž jsou na podobné skladby specialisté, by si s ní poradili asi přece jen o něco lépe, ale ostudu si Running Wild určitě neuřízli.
Ostatně jako s celou deskou. Před jejím vydáním vyhlásili, že to bude album pro staromilce a tak tomu také je. I když staří fanoušci rozhodně dají přednost osvědčeným položkám z diskografie těchto německých pirátů, rozhodně se najdou i ti, kterým „Rapid Foray“ kápne do noty.
|
