16.02.2019
SPIRITS OF FIRE
Vydání debutu kapely SPIRITS OF FIRE, ve které se sešli ..více

16.02.2019
TANK
Na svá mladá léta vzpomínají britští veteráni TANK. ..více

16.02.2019
THE TRIGGER
V síti Massacre Records uvízli srbští THE TRIGGER, z ..více

16.02.2019
MASTORD
Finští powerprogresivci MASTORD vydávají pětiskladbový ..více

16.02.2019
NANOWAR OF STEEL
Italští smíšci NANOWAR OF STEEL připomínají své ..více

16.02.2019
HELL`S GUARDIAN
Na loňském albu "As Above So Below" melodeathařů HELL`S ..více






MAD HATTER - Mad Hatter
Pro mě velmi kvalitni debutove prekvapeni, ktere ..

WARKINGS - Reborn
...psat o nejakych primitivnich hlasovych pasmech ..

EVERGREY - The Atlantic
Evergrey se neustále poslednímy alby zlepšují, ..

EVERGREY - The Atlantic
Zaděláno na desku roku! Jednoznačně. ..

DELFINIA - Deep Elevation
Absence speedu naprosto nevadí. Power metal ve st ..

Finnish Female Fronted Rock/Metal Tour, 28.-30.9., Berlin - Vilnius (část III.)
Blackland je skvělý klub, to mohu potvrdit. V b ..

GATHERING OF KINGS - First Mission
Rádo se stalo, díky za reakci! ..

ANCIENT BARDS - Origine - The Black Crystal Sword Saga Part 2
V rámci female symfo metal kapel jsem vždy Bardy ..

GATHERING OF KINGS - First Mission
dokonalé album! Jako starý metloš AOR sem tam d ..

SEPULTURA - Beneath The Remains
Pre mna album, kde Sepultura konečna našla svoj ..




Za poslední měsíc:
Redaktorská bilance roku 2018 - František Šafr
1268x

WITHIN TEMPTATION - Resist
995x

VIRGIN STEELE - Seven Devils Moonshine
862x

SEPULTURA - Morbid Visions
762x

SEBASTIEN - Behind The World
644x

FLOTSAM AND JETSAM - The End Of Chaos
610x



22.02.2019
NAŠROT..
Jihlava - Brick Bar, začátek od:20:00, vstupné: 150

15.03.2019
VIHAR, MARANA, AUTUMN COLD, AMOK, NOCTURNAL PESTILENCE ..
Fatal Music club - Praha, začátek od:18:00, vstupné: 150,-

12.04.2019
PINK FLOYD revival Distant Bells JANIS JOPLIN revival JIMI HENDRIX revival S..
BRNO - SEMILASSO, začátek od:18:00, vstupné: 290 KČ



článků celkem: 6795
recenzí: 5536
reportů: 542
rozhovorů: 364













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


SONATA ARCTICA - The Ninth Hour

Finská trvalka letos opět, po klasických dvou letech, vydává album. Z cca sedmnáctiletých až dvacetiletých klučinů, kteří v roce 1999 bez debat luxusní debutovou deskou víceméně oslavovali své tehdejší vzory, slovutné Stratovarius, se stala vyzrálá, stále se někam pohybující melodická kapela, která má již roky své početné publikum, pravidelně objíždí celý svět a jako jedna z mála nikdy nenatočila průměrnou, natož špatnou desku. Není proto divem, že se Finové stali vzorem pro další generaci kapel, začínajících po přelomu milénia a hlavní mozek, frontman Tony Kakko (na pódiu působící jako splašený vlk, v reálu ovšem klidný, citlivý a přemýšlivý člověk) je již roky vyhledávaným umělcem, což lehce dokazuje množství všemožných projektů, jichž se pravidelně účastní.

Muzika Sonaty Arcticy na posluchače odjakživa útočila líbivostí, (ale nikoli kýčovitou!), hebkými a měkkými klávesovými rejstříky (které skupinu vždy stavěly výše než drtivý zbytek konkurence), bohatými sbory a Tonyho specifickými harmonickými postupy, které se sice mnohdy tváří jednoduše, ale je za nimi vidět velký kus vyspělé kompoziční práce a citu. Letošní deska samozřejmě není jiná a všech zmíněných poznávacích znamení se pozorný posluchač dočká.

Letos se Sonata Arctica kompozičně trošku vrátila do období prvních čtyř alb tím, že namísto písní „básňovitého“ typu (tzn. neustále další a jiné pasáže, namísto klasického střihu sloka + refrén + to mezi nimi), které tvořily nedílnou součást všech alb od Unie nahoru, zařadila více kompozic klasičtějšího formátu, alespoň tedy hudebně. Konečně se po letech dočkáme klasické speedovky v podobě „Rise A Night“, která si s ničím nezadá s takovou „Weballergy“ nebo „Victoria´s Secret“. Zbytek alba zní docela jinak - mnohem niterněji, klidněji a melancholičtěji, jedná se totiž o Tonyho zpověď a oslavu života jako takového. Všechny skladby, s výjimkou výše zmíněné, se nesou v poklidnějším tempu, i když se čas od času dvojšlapky dočkáme. Úvodní trio skladeb je víceméně klasika s půvabnými melodickými refrény, které klidně mohly zdobit jakoukoli z prvních čtyř placek. Naproti tomu „Till Death´s Done Us Apart“ a „Fly, Navigate, Communicate“ pošilhávají k minulosti méně vzdálené a bezpochyby zaujmou posluchače obdivující spíše druhou etapu sonátovské tvorby. Obě se vyznačují komplikovanější rytmickou strukturou a progovějšími náladami. Balady vždy tvořily nedílnou součást Tonyho vyjadřovacích schopností a letos na albu nalezneme rovnou tři. Ovšem zatímco „We Are What We Are“ s přispěním flétniček Troye Donockeyho je spíše nudící a nepříliš záživná skladbička, s „Candle Lawns“ přichází jedna z nejkrásnějších balad, kterou jsem měl tu čest slyšet. Bourá výše napsané o šablonovitosti skladeb, protože ač jsou její refrény melodicky totožné, text je pokaždé jiný – lze i říci, že se jedná o „What Did You Do In The War, Dad?, part II“, tematicky opět o válce. Závěrečná „On The Faultline“ je aranžérská variace na úvodní píseň v uspávajícím tempu za doprovodu klávesových nástrojů a basy. Příjemná tečka za hodinu trvajícím albem. Za nejambicióznější položku považuji desetiminutovou „White Pearl, Black Oceans, part II“. Má se jednat o pokračování jedné z nejlepších Tonyho kompozic a sami posuďte, jak se autorský zámysl podařil, za mě rozhodně palec nahoru.

Celé album jde trochu proti proudu tím, že první poslechy nejsou příliš zábavné, některé skladby se zdály vyloženě až protivné. Dá poměrně hodně času si k albu nějaký vztah vypěstovat, ať už pozitivní nebo negativní (není horší vizitkou pro jakoukoli hudbu, když v posluchači nevzbudí jakoukoli emoci). Jenže časem se člověk přistihne, že si brouká ten refrén či onu sloku a konečně se dostavuje chuť se albem prokousávat a postupně odhalovat jeho kvality. A i když desku nepovažuji za komplexně tak zdařilou jako první čtyři a předloňskou „Paráju“, svým autorům ostudu nedělá ani náhodou.

Kapela se znatelně snažila vyhovět oběma svým posluchačským větvím, tedy těm, kteří si zamilovali starší, speedovější a přímočařejší tvorbu, i takovým, kteří adorují novou tvář plnou spíše klidnějších temp a spousty harmonických změn. S tím souvisí i produkční kabátek, který je moderní, ostrý, kytary dostaly opět více prostoru (hlavně v počtu rychloprstých etud), zvuk je celkově velmi dobře vyrovnaný s výrazně dunivou basou, takže celá nahrávka ve sluchátkách a kvalitních bednách krásně tepe.

Sonata Arctica tímto kusem opět dokazuje hudební genialitu jejího skladatele, který nikde nic nepodcenil a světu předložil vyspělé, komplexní dílko, které postupnými poslechy nijak neztrácí a nenudí, ale naopak baví a v posluchačském srdíčku kvete barevněji, než lesní mýtinka v letním slunci. Takto si představuji kvalitní desku. Bravo, Tony.

Hermes             

Ok, takže Tony Kakko si konečně splnil svůj sen a natočil sólové album. To jako jemný odstín duševních pochodů autora nepůsobí vůbec špatně, navíc je od něj moc pěkné, že si občas vzpomněl na fanoušky své domovské kapely a přidal několik metalových momentek. Ale moment… dívám se na obal alba a nestačím se divit! Ono nejde o Tonyho sólovku, ale regulérní řadové album Sonaty Arcticy?? No v tom případě zde máme malý problém. To frontman Finů opravdu chce, aby fanoušci zkousli tolik pomalých pasáží, valčíkových temp a víceméně rockové vyznění desky? Aby se z nich stali chápaví a velkorysí posluchači, kteří automaticky přijmou Tonyho hudební vizi a ještě budou skákat nadšením? Tohle je zkrátka zádrhel nového alba, kde Kakko v podstatě zneužívá jméno kapely (a práci svých „podřízených“ muzikantů), ještě více překopává její původní základy a do zorané půdy sází rostlinky, jejichž okrasný půvab již neodradí ani takové jedince, kteří by při metalových tónech předešlých alb veleli k okamžitému útěku z poslechové místnosti.

Ještě více schizofrenně na mě působí skutečnost, že jako recenzent bych měl tento aspekt nechat víceméně stranou a „férově“ se soustředit pouze na hudební stránku. Učiním tak, avšak dodávám, že všechna níže napsaná slova (potažmo výsledné hodnocení) budou mít v závěsu tuto „nevyřčenou“ větu: „Není to špatné, ale bylo by lépe, kdyby vše vyšlo jako zpěvákovo sólové album.“ Pravda totiž je, že se deska „The Ninth Hour“ (víceméně) povedla. Proniknutí do jejích tvůrčích zákoutí ovšem vyžaduje trpělivost a rovněž vnitřní zklidnění, které posléze souzní s obecně pozvolnější náladou díla, a to nejen hudební, ale rovněž lyrickou. Tony se zabývá jednak závažnými existenciálními tématy, jednak oslavuje život v jeho elementárně-duchovní podstatě, nicméně tak nějak po finsku, kdy je v refrénu písně (a zároveň zdařilého videoklipu) „Life“ ukrytý stejný podíl radosti jako melancholie. Účinek je však značný a skladba působí téměř ozdravným dojmem (zejména ve chvíli chorusových popěvků), na rozdíl od úvodní a lehce rozpačité položky „Closer To The Animal“. Dvakrát nestrhne ani „Fairytale“, následný song „We Are What We Are“ ale kvalitativně navazuje na „Life“ a ještě přidá na prokřehlosti, která jde ruku v ruce s pečlivou a atraktivní stavbou písně (nechybí romantické píšťaly, jakoby vypadlé z Tolkienovy elfí krajiny).

V „Till Death´s Done Us Apart“ si vyloženě užívám pěvecké hrátky, „Among The Shooting Stars“ díky chytlavým tónům uteče rychle jako letní období ve Finsku. No a pak zde máme spídovku „Rise A Night“, které se plně vrací k produkci prvních alb. Tony jakoby jí chtěl naznačit: „vím, že jsem už úplně někde jinde, nicméně nezapomínám na ty fanoušky, jejichž (finanční) přízeň mi výrazně pomohla k cestě vzhůru.“ To je sice hezké, jenže tento track působí jako „pěst na ucho“, nešetrně narušuje okolní dění a přestože není vůbec špatný, je lepší si jej pouštět osamoceně nebo jej v počítači rovnou přidat jako „bonus“ k některému z prvních čtyřech alb.

Poté přijde kompozice „Fly, Navigate, Communicate“, což je můj osobní favorit díla. Také na tento kus přitom plně sednou slova o postupné náklonnosti, zpočátku mě nechával – podobně jako celé album – vcelku chladným, nyní se vyloženě těším na jeho poslech, zejména refrénové části, která působivě úsporným způsobem vytváří velkou harmonikou slast. Baladicky vedená „Candle Lawns“ oproti tomu využívá lacině líbivý klávesový motiv, přesto (proto) neselhává a není vyloučeno, že pokud bude na blízku vaše přítelkyně, možná se k vám bude chtít zničehonic přitulit (tak sugestivně nasládle píseň zní). Pokračování hitu „White Pearl, Black Oceans“ začíná motivem v podstatě kopírujícím titulní znělku seriálu „Bratrstvo neohrožených“, více než desetiminutové dění je nicméně poplatné aktuálnímu Tonyho rozpoložení, původní skladbu připomíná pouze spídová pasáž, přičemž o citlivosti jejího vsazení do kontextu songu bychom opět mohli lehce pochybovat. Závěr alba pak přináší další „ploužákové“ tempo, opus s názvem „On The Faultline (Closure To An Animal)“ ale nepřináší nic významného a vlastně definitivně podtrhne velmi pravděpodobnou zmatenost posluchačské obce.

Fandové prvních desek zde (opět) přijdou víceméně zkrátka a jediný přímý pozdrav v podobě songu „Rise A Night“ si naopak můžou přeložit jako dráždivé rýpnutí, umocňující stesk nad tím, že i když by Tony v pohodě mohl, už nikdy takto skládat nebude. Osobně si nemyslím, že je to problém, autor Sonaty je – zhruba od té doby, kdy zkrátil vlasy a kolem krku si omotal šátek – zkrátka někde jinde a je nutné se s tím smířit. Jenže Kakko se významněji odklání také od podstaty neo-Sonaty z posledních (dejme tomu) deseti let. Mně osobně sice jeho aktuální „rozněžnělá“ poloha nevadí a vítám jí více, nežli mnohdy vyloženě protivné hudební eskapády minulých studiovek (např. song „Shitload Of Money“), nicméně jedním dechem dodávám, že by Tony mohl svůj tvůrčí progres aplikovat s větší úctou ke svým příznivcům, vždyť pokud to takhle půjde dál, za pár let nezbyde po metalu ani stopy a ze Sonaty Arcticy se stane emo-rockový spolek jako stvořený pro rádiovou produkci. .
Pagan 7,5/10

www.sonataarctica.info

YouTube ukázka - Life

Seznam skladeb:
1. Closer To An Animal
2. Life
3. Fairytale
4. We Are What We Are
5. Till Deaths Done Us Apart
6. Among The Shooting Stars
7. Rise A Night
8. Fly, Navigate, Communicate
9. Candle Lawns
10. White Pearl, Black Oceans (Part II: By the Grace of the Ocean)
11. On the Faultline (Closure to an Animal)

Sestava:
Tony Kakko - zpěv, klávesy
Elias Viljanen - kytara
Pasi Kauppinen - baskytara
Henrik Klingenberg - klávesy
Tommy Portimo - bicí

Rok vydání: 2016
Čas: 1:02:04
Label: Nuclear Blast
Země: Finsko
Žánr: Melodic power metal

Diskografie:
1999 - Ecliptica
2001 - Silence
2003 - Winterheart´s Guild
2004 - Reckoning Night
2007 - Unia
2009 - The Days Of Grays
2012 - Stones Grow Her Name
2014 - Pariah´s Child
2016 - The Ninth Hour

Související články

Foto: archiv kapely


Vydáno: 28.10.2016
Přečteno: 3687x




počet příspěvků: 46

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
Po tech prechozich...6. 12. 2016 3:34 RayeR
Luiz, T-rex: díky...4. 11. 2016 8:37 GNT
Co se týká textu,...3. 11. 2016 23:02 luiz
Tak mě třeba...3. 11. 2016 15:11 t-rex
Anonim: pro mě ne,...3. 11. 2016 9:47 GNT


 
Metalforever.info © 2006 - 2019     RSS - články

stránka byla načtena za 0.19453 sekund.