Přestože je výsadou dnešních Frontiers Music (kromě záslužného vydávání nových desek legendárním kapelám) plácání všemožných superprojektů, kam průběžně vydavatelství umisťuje své koně z různých kapel, často bez ladu a skladu a s velice pochybným výsledkem, na Pride Of Lions se tak úplně dívat nedá. Většina těchto projektů nemá moc dlouhou životnost a z pravidla se rozpadají po jednom nebo dvou albech, která mívají všelijakou kvalitu. Pride Of Lions ovšem drží, přestože začínali jako podobný projekt, za kterým stál jeden z tvůrčích mozků legend amerického AOR Jim Peterik. Ten se doživotně finančně zajistil tím, že v roce 1981 složil megaslavnou „Eye Of The Tiger“, kterou světově proslavil film Rocky III a v roce 1985 přidal další multiplatinovou „Burning Heart“ pro pokračování Stalloneho ságy.
Ovšem Peterik už od poloviny devadesátých let v Survivor nehraje a veškeré své úsilí věnuje právě Pride Of Lions, který tvoří (kromě dalších muzikantů) zejména se zpěvákem Tobym Hitchcockem. Oba dva měli od počátku svého společného hraní o hudebním směřování jasno. „Dobrá písnička se prosadí vždycky,“ řekl kdysi dávno Peterik, ovšem zapomněl na to, že každá doba klade různé nároky. Proto dnes Pride Of Lions působí tak trochu jako fosílie, jako zjevení z dob dávno minulých.
Pokud tedy na chvíli zapomenete, že v kalendáři je únor 2017 a ne polovina osmdesátých let, nezní „Fearless“ zas tak špatně. Má totiž tu výhodu, že AOR jako styl stárne mnohem lépe než třeba klasický heavy metal (rozuměj ten stylu Nové vlny britského heavy metalu) nebo prapůvodní thrash. „Fearless“ totiž nezní trapně, i když je přirozeně absolutně nemoderní s pramalou šancí oslovit větší počet mladého publika, kromě exotů (v dobrém slova smyslu), vyžívajících se ve všem gerontofilním. Ony totiž hned na samotný úvod, ve skladbě „All I See Is You!“, odradí Peterikovy fanfaronské klávesy a samotný otvírák v podobě zmiňované skladby může sloužit tak akorát k tomu, že desku vypnete a už se k ní nikdy nevrátite.
Byla by to ale docela škoda, protože postupem času začínají na povrch vystupovat dobré momenty, kdy se kapela z prvotní ztuhlosti přece jen rozehraje. Jistě, žádné další „Eye Of The Tiger“ se nekoná, protože takovou skladbu člověk složí jednou za život, ale „Fearless“ jede v klasických intencích Survivor (tedy o úroveň níž, než je právě „Eye Of The Tiger“, jakkoliv rádii otřískaná), kdy „I Can`t Hold Back, „The Search Is Over“ nebo „Somewhere In America“ byly nadmíru příjemnými skladbami, kterým nikdy nikdo nemohl upřít, že by neměly špatnou melodii nebo jim chyběl nápad. Na „Fearless“ je taky pár takových, které mají sílu na to, aby posluchače přitáhly k opakovanému poslechu.
Mezi nimi je nutné zmínit „The Tell“, jenž po velice, velice rozpačitém úvodu přece jen nasazuje laťku o pár tříd výš. Povedly se ale i další kousky jako „Freedom Of The Night“ (možná ale přece jen z této skladby čiší osmdesátá léta více, než by bylo zdrávo), velice dobrá „Silent Music“ nebo „In Caricature“. Slabší místa si pak Pride Of Lions vyberou v pomalejších záležitostech, kdy třeba taková „Everlasting Love“ zní až moc cukrkandlově a chybí jí silný refrén, který by z ní mohl udělat snesitelnou záležitost. A to se může zpěvák Hitchcock (podobnost jeho hlasu s klasickými zpěváky Survivor Davem Bicklerem a Jimim Jamisonem tu skutečně je) snažit sebevíc.
„Fearless“ může sloužit jako dobrá náplast proty, kteří tvrdí, že se v současném AOR nic neděje. Jiste, není to nic převratného, protože tento styl už dávno řekl své a vyčerpal se v první polovině osmdesátých let, ovšem zas to není taková tragédie, což dokladuje právě tato deska.
|
