BLACK REAPER - Blood Moon Rising
Logo nové slovinské kapely Black Reaper možná svádí úvahy k tomu, že by zde mohlo jít o death či blackmetalovou nálož, pravdou nicméně je, že čtveřice mladých hudebníků drhne thrash klasického zrna, což ostatně pánové přiznávají v oficiálních materiálech, kde mezi hlavními inspirátory nalezneme obligátní sestavu spolků jako Slayer, Exodus nebo Kreator. Přesto se jeden malý únik k agresivnějším stylům najde, a to ve zpěvu Roka Jerončiče, jehož zabarvení vnáší do základní thrashové hry přívlastek „blackened“. Hudba Slovinců je pak slušně nabušená a v několika okamžicích dokonce s přehledem strhující. Zejména nájezdy skladeb disponují výrazným tahem a autoři si v nich s automatickou přirozeností naklánějí posluchače na svoji stranu. Postupem hrací doby ale nejsou schopni přidat nic moc navíc a prvotní nadílka tak zároveň zůstává nejlepším momentem většiny písní. Občas ale pánové umí překvapit, když přijdou s nečekaným melodickým sólem („Agent Zero“, „Reclamation Of Prophecy“), chutně naspídovanými pasážemi ("Disguise", "Psycho"), případně nabídnou nadmíru atraktivní momentky i v průběhu songů (např. „Nuclear Strike“). Najdou se však také okamžiky, kdy jsou Slovinci trochu protivní (refrén „March Of The Reaper“). Zážitku příliš neprospívá ani bezmála padesátiminutová stopáž, nicméně i tak stojí debut této sebranky za hřích, jelikož pozitiva nad zápory nakonec v pohodě převažují.
6,5/10
YouTube ukázka - Nuclear Strike
VENDETTA - Go and Live ... Stay and Die/Brain Damage (re-edice)
To je ale příjemná náhoda! Před pár měsíci, konkrétně v dubnu ve III. části tohoto seriálu, jsem hodnotil novinku německých bardů Vendetta, u které jsem nebyl schopen dohledat mnoho oslňujících okamžiků, což mě automaticky vedlo k nostalgické vzpomínce na doby, kdy tahle parta hrála daleko atraktivněji. To bylo ve druhé polovině osmdesátých let, a vida, dvojici tehdejších počinů v současnosti opět uvádí na trh firma Massacre Records. Každý se tak může na vlastní uši přesvědčit, že šlo v podstatě o úplně jinou kapelu, která s tou dnešní nemá – krom basáka Klause Ullricha – nic společného. První dvě alba Němců v době vydání (rok 1987, resp. 1988) možná lehce zapadla mezi širé lány desítek žánrových počinů, jež tehdy vycházely, bylo by ale chybou tvorbu autorů Vendetty popsat jako běžný příspěvek zlaté thrashové éry, na to jsou jejich skladby až příliš osobité. Pánové se totiž vyžívali v komplikované kompoziční stavbě (stopáž písní přes šest minut nebyla - hlavně na debutu - ničím neobvyklým), která je plná tempových kliček a nejrozmanitějších instrumentálních zvratů (nebo i neopakovatelného zvuku bicích přechodů), kdy sice nebudeme ochuzeni o klasicky přímočaré thrashové pasáže, vždy však půjde o krátké momenty, jež jsou obklopeny bohatě vrstveným a pravda, často i mírně krkolomným obsahem. Mladí autoři byli tehdy plní energie, kterou se nepodařilo úplně zklidnit a vášnivá roztěkanost vytvořila z poslechu dvojice prvních – a na dlouhou dobu posledních – alb kapely poněkud divoký zážitek. Na druhou stranu přesně to Vendettu učinilo jedinečnou, jelikož je – s trochou trpělivosti - možné pod prvotně chaotickými vrstvami rozkrýt jakýsi svébytný řád, na který když se správně naladíme, můžeme si tvorbu Němců celkem slušně užít, přičemž to úplně stejně platí pro obě díla, jež tvoří ucelený a osobitý žánrový příspěvek tehdejší doby. Proto je jenom dobře, že jej label Massacre Records uvádí formou re-edicí znovu na trh.
(bez hodnocení)
YouTube ukázka - On The Road
DISTILLATOR - Summoning the Malicious
Nizozemská banda Distillator je slušně našlápnutá. Existuje teprve čtyři roky, debut „Revolutionary Cells“ vydala předloni, dvakrát si objela Evropu s partami Vektor a Metal Church, předskakovala legendám jako Anthrax nebo Testament a již letos přichází s druhou studiovkou „Summoming The Malicious“. U té trojice muzikantů slibuje ještě větší rozmanitost, která „dalece přesahuje thrashmetalový žánr“. Jak už to ale bývá, realita je o něco střízlivější a veškerá velkolepost zůstává pouze v rovině marketingových prohlášení, hudba Nizozemců totiž není nic jiného, nežli old-school thrash, a to dosti konzervativně pojatý. Což ale neznamená, že by byl špatný, naopak pánové do toho umí pořádně šlápnout a v nejlepších momentech nabídnout poctivou stylovou nálož. Týká se to nejčastěji rychlých pasáží, které jsou shodou okolností celkem podobné tomu, co můžeme slyšet na prvních albech výše zmíněné Vendetty. Celková struktura písní ovšem není bůhvíjak komplikovaná, tady se frčí k cíli nejkratší možnou cestou, někdy dokonce i za přispění deathmetalových vichrů („Mechanized Existence“). Taková strategie zároveň nejvíce souzní s talentem Nizozemců, jakmile se autoři začnou snažit o hlubší skladatelský ponor, začne se ručička zábavy rychle pohybovat k nulovým hodnotám („The King Of Kings“). Jinak je vše poplatné osmdesátkové škole, včetně zpěvákova projevu, který se občas pouští do vysokého jekotu, jde ale celkem o nečekané momenty, takže to vždycky vypadá, že vokalistu zrovna někdo štípnul do koulí. I to ale patří k věci, zkrátka tohle je retro se vším všudy, s obvyklými klady i zápory, berte nebo nechte bejt, je to jen na vás.
6,5/10
YouTube ukázka - Summoning the Malicious
|
