Metalovým fanouškům není třeba představovat Bruce Dickinsona, jednoho z nejslavnějších zpěváků tohoto žánru. Frontman metalové legendy Iron Maiden a renesanční muž, který se krom zpěvu věnuje nebo věnoval šermu, psaní, moderování dokumentů i pilotování velkých letadel. Bruce Dickinson, stejně jako spousta jiných zpěváků velkých skupin, zkusil sólovou kariéru. A v jeho případě to rozhodně nebylo vůbec marné.
První Bruceova deska „Tattooed Millionare“ vznikla ještě za jeho působení v domovské kapele a první impuls nebyl přímo od samotného zpěváka. V roce 1989 si Iron Maiden dávali pauzu po vyčerpávajících turné a Bruce dostal nabídku, aby se podílel na soundtracku k filmu „Noční můra v Elm Street 5“. Vznikla skladba „Bring Your Daughter…“, kterou napsal spolu s budoucím kytaristou Maidenů Janickem Gersem. Skladba nakonec našla místo i na řadovém albu domovské kapely, ale Bruce s Gersem spolupracoval dál. A dali nakonec dohromady právě „Tattooed Millionare“. Album mělo být jiné než desky Iron Maiden a to se beze zbytku povedlo. Bohužel bylo zcela poplatné době, ve které vzniklo. Z desky doslova sálá konec osmdesátých let a zvuk je přesně takový, jaký měly stovky jiných interpretů v té době.
Heavy metal tu prakticky nenajdete. Deska je hard rocková a hraje spíš na melodickou rockovou strunu. U spousty skladeb se dá říci, že pokud by je nezpíval právě Bruce, nebyly by ničím zajímavé.
Přesto album obsahuje hity. Tím největším je zábavná a svižná titulní píseň, která je typickou rockovou peckou osmdesátých let, má skvělý refrén a dodnes nezestárla. Druhým hitem je předělávka „All The Young Dudes“ od Davida Bowieho, respektive Mott The Hoople, která představuje nejlepší pomalou píseň na desce. Na třetím místě je „Born In 58“, která má příjemnou nostalgickou náladu. Dobovým hitem se také stala „Dive! Dive! Dive!“.
Výborné jsou zde především kytary, sólo se povedlo stejně jako riffy. Skladbu sráží nepříjemný stadionový refrén, který mi k Bruceovi prostě nesedí.
Ostatní skladby už nedokáží tolik oslovit, tedy pokud nejste vyloženě milovníkem osmdesátkového rocku. Otravná „Lickin´ The Gun“, nudná „Zulu Lulu“, nevýrazná „Gypsy Road“ nebo „Hell On Wheels“, která sice není špatná, ale představuje naprostý průměr. Závěrečná „No Lies“, atakuje šestiminutovou délku a je oproti zbytku alba nezvykle epická a rozmáchlá.
Největší problém alba “Tattooed Millionare“ je v tom, že zestárlo a působí archaicky. Navíc přišlo trochu později, než by bývalo mělo šanci na větší úspěch. Už začínal rok 1990 a v rockové hudbě začínalo frčet něco jiného. Sám Bruce je zde ve skvělé formě a právě kvůli němu samotnému si to má smysl poslechnout. Ty nejlepší kousky z jeho sólové kariéry měly teprve přijít.
|
