Byla to doba, kdy padaly legendy… Nejprve roce 1992 ohlásil Rob Halford odchod z Judas Priest a rok později jej následoval Bruce Dickinson, který poslal po létech sporů do háje Stevea Harrise i s celými Iron Maiden. „Měl jsem odejít už v roce 1985,“ hlásal tehdy do světa zpěvák, „už při turné „Life After Death“ jsem se musel každé ráno přemáhat k dalšímu koncertu. Největší spory byly samozřejmě mezi mnou a Stevem Harrisem.“ Iron Maiden byli rázem v troskách, ovšem Dickinson sám, tehdy zhusta plnící stránky hudebních časopisů, vykládal všem o úniku ze zlaté klece a o získávání vlastních křídel. „Práce na „Fear Of The Dark“ a hlavně následné turné pro mě bylo utrpení,“ tvrdil tehdy. Aby ne, když měl plnou hlavu své vlastní tvorby na které tehdy, ještě když byl alespoň papírovým členem Iron Maiden, pracoval s kytaristou britské hardrockové party Skin Mykem Grayem.
Ten se nakonec na Dickinsonově sólovce, první od osudného výbuchu v útrobách Železné panny (celkově však druhé) neobjevil. Místo toho zpěváka doslova očaroval tehdy pětadvacetiletý Američan Roy Ramirez, který se v celém světě posléze proslavil pod jménem Roy Z. „Když jsem slyšel jak hraje, musel jsem s ním ihned spolupracovat,“ říkal Dickinson. Nakonec zpěvák hodil některé nápady do koše a na skladbách začal pracovat znovu, právě s Royem Z. Spolupráce to byla velice plodná. Nakonec jí zastřešil název „Balls To Picasso“, i když sám zpěvák, jak později s úsměvem přiznával, byl název asi ten největší oříšek. „Chtěl jsem desku pojmenovat třeba jako „Tajemný život ledničky“ nebo „Smích v hustém křoví“, ale na firmě to neprošlo. Tak jsem načmáral ty dva čtverce a začal jim říkat „Koule od Picassa“. Kdo ten vtip pochopil?“ zmínil v jednom z rozhovorů pro německý Metal Hammer Dickinson v roce 1994.
Už před vydáním desky naznačoval, že ta bude mít se světem Iron Maiden společného pramálo. „To bych nemusel odcházet, že jo...“, říkával a na důkaz toho světu oznámil, že bude spolupracovat s producentem Shayem Babym, který byl známý svou prací s takovými umělci jako Eddie Money, David Lee Roth nebo KingOfTheHill. Čili pryč od britských metalových tradic. Těm totiž „Balls To Picasso“ nemohlo být vzdálenější. Žádná další variace na „Powerslave“ nebo „The Trooper“, žádná cválavá tempa a literární texty (jak říkával Nikki Sixx…). O co se bude jednat ukázala hned úvodní „Cyclops“, osmiminutový megaopus, který dostojí svému názvu, si vykračuje na mohutných titánských nohách a Dickinsonův hlas se vznáší někde ve stratosféře. Dokazuje také tím, jak svazující pro něj v té době bylo členství v Iron Maiden, protože takový výkon na deskách jako „No Prayer For The Dying“ a „Fear Of The Dark“ nepodával ani náhodou.
„Cyclops“ tak startuje výtečnou jízdu, která sice některým příznivcům vyrazila dech, ovšem je natolik čerstvým albem, nabitým entuziasmem, nadšením a výbornými nápady, že může být právem považována za jedno z nejlepších alb, na kterých lze slyšet Dickinsonův hlas (počítejme do toho samozřejmě i díla s Iron Maiden). Posluchač sice dostane šanci vydechnout v hymnické „Hell No“ a pomalejší „Gods Of War“, ovšem už v „1000 Points Of Light“ („Tu jsem založil na jedné předvolební sračce George Bushe,“ chechtal se Dickinson) zase Roy Z. do posluchače pumpuje žhavé riffy, které se jakoby magicky proplétají s Dickinsonovým velmi silným vokálem. Právě ony kytarové laufy pak svou atmosférou dovádějí k dokonalosti v „Laughing In The Hiding Bush“ (jakže se tahle deska měla jmenovat?), což je energií napumpovaný moderní hard rock, který se plně orientuje na tehdy současné dění v polovině devadesátých let, přestože jej sám Dickinson označil spíše za klasickou skladbu.
Poctivá, klasická balada „Change Of Heart“ zavádí posluchače do světa Deep Purple a tomu pozornějšímu rozhodně neunikne kytarové sólo, které jako kdyby si připravovalo živnou půdu pro závěrečný Dickinsonův magnum opus „Tears Of The Dragon“. Tomu předchází praštěná „Shoot All The Clowns“, která opět pasuje do škatulky moderní hard rock, kde dokonce Dickinson v mezipasáži zarapuje a také méně výrazná „Fire“, jenž využívá postupů tehdy moderního grunge, až je refrén skoro až aliceinchainovsky disharmonický. Hodně rozruchu tehdy nadělala skladba „Sacred Cowboy“, kde se ve sloce Dickinson nepokrytě pustil do štěkavého rapu, což vysvětloval následovně: „Měli jsme skvělej kousek „Sacred Cowboy“, ale hodně nám to připomínalo „Run To The Hills“. Roy mi řekl, abych do toho vrazil trochu rapu. Najednou byli Maideni pryč.“ A vrcholné číslo „Tears Of The Dragon“? Pomalu se rozjíždějící kousek vrcholí ve svém dnes už klasickém refrénu, ale nejvíce, jakoby až v extázi, vybuchuje ve žhavém sóle. Nikdo už tenkrát nemohl pochybovat, že se Dickinsonovi povedl napsat nejlepší kousek života.
Když tenkrát 6. června 1994 „Balls To Picasso“ vyšlo, byl z toho docela slušný poprask, zejména proto, že většina fanoušků, navzdory siláckým řečem o zahazování zlatých berliček, čekala desku mnohem tradičnější. Dickinson se ale ukázal jako vizionář a svým albem dal všem jasnou odpověď na to, proč z Iron Maiden odešel. Tenkrát stál na vrcholu své sólové kariéry.
|
