Konec, šlus, ende… Za Black Sabbath se už definitivně zatáhla opona. Po necelých padesáti letech, se sedmi křížky na krku, se členové této jedinečné a neopakovatelné kapely rozhodli jednou pro vždy její jméno uložit navždy do archivu, kde bude už navěky zářit písmem nejjasnějším. Už jen proto, že svým fanouškům nabídli pěknou řádku skvělých (někdy trochu horších) desek, ale hlavně proto, že jako první definovali ten zatěžkaný heavymetalový styl. Bez nich by určitě hudba dalších let nevypdala tak, jak ji známe. Bez nich by tu možná řada dalších hvězd ani nestála nebo by přinejmenším nezněla tak, jak zní. V pátek 13. února 1970 to všechno začalo, když jako meteorit dopadla na zem skladba „Black Sabbath“ a v sobotu 4. února 2017 bylo definitivně po všem. Právě ten den, naposledy za svou dechberoucí kariérou, vystoupili Black Sabbath v domovském Birminghamu, v tamní Genting Aréně. Od té chvíle už patří historii…
Že Black Sabbath skončí, bylo víceméně jasné už několik let dopředu, ještě v době, kdy ani nebyla na světě jejich poslední řadovka „13“. Vše odstartovala rakovina Tonyho Iommiho, jejíž zdlouhavá léčba naštěstí údajně pokračuje dobře, ale překážkou je i věk samotných muzikantů. „Nechci, aby Ozzy ještě v pětasedmdesáti poskakoval po pódiu a vřeštěl „Crazy Train“, nechala se slyšet Ozzyho manželka a manažerka Sharon Osbourne a jak je už léta dobře známo, tu Ozzy poslouchá na slovo. Navíc dlouhá léta už chybí bubeník Bill Ward, který s kapelou neabsolvoval už několikeré turné, ovšem stále se najde několik fanoušků, kteří nad jeho nepřítomností budou hořekovat. „Jednou to muselo skončit, to se na nás za to nezlobte,“ řekl Geezer Butler a měl svatosvatou pravdu. Nic netrvá věčně. Ani ti zdánlivě nepřemožitelní tu nemohou být navěky.
„The End: Live In Birmingham“ tak proto nabízí naprosto unikátní záznam posledního vystoupení Black Sabbath ve zmiňované Genting Aréně v Birminghamu. Na vlastní uši můžeme doslova slyšet historii, můžeme být její součástí prostřednictvím tohoto disku. Tento živák shrnuje celé více než roční turné, které 30. června loňského roku zavítalo i do Prahy. Možná proto pro návštěvníky tehdejšího koncertu nebude tato kolekce nijak překvapivá, pro ostatní posluchače, kteří se na zmíněné vystoupení (nebo na kteroukoliv jinou show tohoto podniku, pochopitelně) nedostali, bude jistě velmi cenným posluchačským zážitkem.
Po pražské zastávce se hojně mezi řadou českých fanoušků diskutoval výkon Ozzyho Osbournea. Ano, jistě, jako vždycky… Ovšem tentokrát se na Madmanovu hlavu nesnášely hromy blesky kvůli jeho intonační nejistotě, falešnému projevu a zapomínání textů. Tentokrát byl Ozzy vynášen skoro do nebes za to, s jakým přehledem celou show odzpíval, jak byl jasným tahounem večera, jak byl právě on tou hlavní hvězdou. A nejinak tomu bylo i v Birmighamu na posledním vystoupení. Po předchozích přehmatech, tristních výkonech, kdy zpěvák sotva stál na nohou a vyrážel ze sebe na pódiu slova, která k dané skladbě vůbec nepatřila, je nutné smeknout klobouk. Je to jako poslouchat Ozzyho skoro na vrcholu jeho sil. Jeho hlas je naprosto pevný , Ozzy si je ve skladbách jistý a táhne je dopředu víc, než se dalo čekalo.
Co se týče výběru skladeb, tady rozhodně žádné překvapení nečeká. Kromě koncertů na podporu desky „13“ hrají Black Sabbath už léta, vlastně od comebacku s Ozzym v roce 1998, prakticky to samé. Jen málokdy se stane, že by sáhli jinam než do repertoáru prvních sedmi alb, tedy do období let 1970 až 1976. A ani tady tomu není jinak. Přehrávají se prostě ty největší klasiky, tak jak se na poslední večer kapely sluší a patří. Nijak se neexperimentuje, nevytahují se dávno nehrané skladby. Všechno klape tak, jako kdyby se kapela chtěla vrátit do poloviny semdesátých let, kdy propagovala desku „Technical Ecstasy“ (ta je zde trochu překvapivě zastoupena věcí „Dirty Women“). U ní totiž veškeré stopy končí. Jako kdyby už další alba (ač je nazpívali i jiní vokalisté) neexistovala. Fanouškům to ale zjevně dlouhá léta nevadilo, tak proč by se vlastně mělo něco měnit…?
Startuje se naprosto stylově skladbou „Black Sabbath“, publikum se probouzí a kapelu vítá frenetický řev. Ozzy se začíná dostávat do varu a i Tony Iommi působí uvolněnějším dojmem. Nakonec nevadí ani na úkor kytary více vytažená basa Geezera Butlera, což je jasně slyšet v následující „Fairies Wear Boots“. V tu chvíli se ještě nejede úplně na plný výkon. I když koncert v následujících věcech graduje, vrcholu, té dokonalé posluchačské extáze, dosahují Black Sabbath poprvé ve „War Pigs“. Publikum je jako v transu a v tu chvíli je spojení mezi ním a kapelou doslova magické. To už ale Black Sabbath sázejí na jasné tutovky z úplných začátků kapely „Behind The Wall Of Sleep“ a „N.I.B.“, kterou uvede Gezzer Butler basovým sólem.
I když následující medley „Supernaut – Sabbath Bloody Sabbath – Megalomania“ by si zasloužilo trochu více rozvinout, publikum se pak dosytosti může nabažit „Rat Salad“, kde se se svým sólem blýskne bubeník Tommy Clufetos. Až posluchače kacířsky napadne, jak by si s tím poradil asi tak Bill Ward... V tu chvíli jde koncert už do svého nezadržitelného finále. V „Iron Man“ opět probíhá naprosto fantastická souhra mezi kapelou a publikem, které muzikanty podporuje hromovým sborovým zpěvem, ale naprostými tutovkami jsou samozřejmě poslední dvě věci koncerty. Iommiho parádní číslo, dávný majstrštyk „Children Of The Grave“, kde jeho těžké riffy působí až pekelným dojmem a samozřejmě na úplný závěr neodmyslitelná „Paranoid“, před kterou se několika odlišnými riffy blýskne zase Iommi. To už ale ani propocený Ozzy neudrží dojetí, které je v tu chvíli všudypřítomné. S Iommiho kytarovým sólem všechno končí. Ozzyho „thank you, good night...“ je už dovětek. Zvon v tu chvíli dozněl a hrom utichl…
Kolekce „The End: Live In Birmingham“ je tak jasným svědkem toho, jak probíhaly poslední chvilky této legendy z největších. Byly více než důstojné, odešlo se se vztyčenou hlavou. Na Štědrý den se také vzpomíná na ty, co tu už mezi námi nejsou. A právě takovou vzpomínku si o těch letošních Vánocích zaslouží určitě právě Black Sabbath!
|
