Přístavní doky Asa Bay hoří, brány pekel se znovu otvírají a v jejich plamenech stojí sám Rohatý… Watain jsou zpět… Asi nejžhavější akvizice na poli současného black metalu, která s minulou deskou „The Wild Hunt“ dokázala zabodovat na samotném čele švédské hitparády a dostala se do žebříčků dokonce i v USA, se vrací po dlouhých pěti letech, aby k životu probudila zase svůj „Chrám černého světla“. Místo, kam si dovolí vstoupit jen ti nejodvážnější. Tam, co bylo rejdiště takových spolků jako Mayhem, Darkthrone, Emperor či Immortal, je dnes výsadní území jejich nástupců Watain, pohrobků samotného Quorthona…
Minulá deska „The Wild Hunt“ se nakonec ukázala jako zásah do černého. Watain na ní dovedli k dokonalosti svůj styl, započatý na „Lawless Darkness“, jenž se sice místy až moc okatě opíral o starou tvorbu Bathory, ovšem Watain na to měli tak trochu nárok. Nikdo jiný totiž nedokázal Quorthonův odkaz transportovat do současnosti s takovou grácií a přestože kapele bylo vyčítáno částečné plagiátorství, výsledek byl nakonec působivý. Staří fanoušci, stejně jako tomu bylo kdysi u Bathory, nemohli překousnout odklon kapely od původního, satanismem skrz naskrz prosáklého black metalu, ale pokrok nešel zastavit.
Uběhlo pět let a všechno je jinak. Watain totiž udělali pravý opak toho, co by se od nich čekalo, tedy pokračování „The Wild Hunt“, kde by svůj pradávný styl prolínali ještě více s tradičním heavy metalem a vikingskými vlivy. To se tentokrát nestalo a kapela se obrátila ke svým kořenům, snažíc se na svou stranu opět získat staré příznivce. Jejich ani ne třičtvrtěhodinová bezprecedentně blackmetalová jízda „Trident Wolf Eclipse“ totiž navazuje na „The Wild Hunt“ jen skutečně mizivě a vrací se až někam k osmnáct let starému debutu „Rabid Death`s Curse“ nebo dvojce „Casus Luciferi“. Žádné hrdinské eposy, žádné vikingské chorály… Špína, sžírající zápach síry a rozžhavené pekelné vidle. To jsou Watain model 2018.
Jasno je hned po pár vteřinách, kdy „Nuclear Alchemy“ rozjede blackmetalovou vichřici, hrdelní řev hlavní persony Erika Danielssona se opět noří do pekelných hlubin, aby pak vylétl vzhůru a havraním krákorem deklaroval, že Watain si letos s ničím servítky brát nebudou. A taky že ne. Kapela se nezastavuje a v pekelném tempu servíruje další skladby, kdy blasfemie vrcholí ve „Furor Diabolicus“. Nejpozději tady je jasné, že se tentokrát bude hrát pouze s blackmetalovými kartami. Nic jiného nepadá v úvahu, jako kdyby opět měl Fantoft lehnout popelem…
Mírné zvolnění přichází až se závěrečnou dvojicí skladeb. „The Fire Of Power“, jak už název naznačuje, jako kdyby si přece jen chtěla usmířit příznivce minulého alba a opatrně pokukuje po odkazu Bathory, ale spíše se zaměřuje na období desek „Under The Sign Of Black Mark“ či „Blood Fire Death“. A nakonec závěrečná, sedmiminutová „Antikritsts Mirakel“ je plíživou mantrou, kde stěny kytar, nazvučených přesně podle blackmetalových tradic, vytvářejí prostor pro deklamujícího Danielssona, jehož hlas je zmodulován „přes krabičku“. Tím dotváří nejen ďábelštější dojem, ale zároveň tak album uzavírá absolutně nekonformně.
Kruh se uzavřel, dalo by se říct. Watain jako kdyby se vrátili na samý počátek své kariéry, ke svému čertovskému řemeslu. Po „The Wild Hunt“ to sice byla jedna z cestu, kudy se kapela mohla dát, ale je skoro až nečekaná. Na druhou stranu, deska je hrána s takovým zápalem, že nemá čas nudit, takže s ní Watain své příznivce asi neztratí.
|
