Novinkové album britských progressivců přichází tří roky od poledního zářezu „For the Journey“. V roce 2015 vyšlo živé dvojalbum „European Journey“, přinášející fanouškům ochutnávku z turné na podporu desky. Opravdu velké věci se ale začaly dít až s nástupem roku 2017. V únoru oznámil svůj odchod z kapely Pete Morten s odůvodněním, že se chce soustředit na vlastní projekty a kapela tak po druhé ve své kariéře zredukovala počet členů na pět, protože nového kytaristu nerekrutovala. V březnu pak Threshold oznámili, že se rozchází s Damianem Wilsonem (ve své historii už potřetí). Důvod byl podle zbylé čtveřice členů takový, že chtěli začít novou kapitolu bez něj. Wilson se nechal slyšet, že tohle rozhodnutí ho překvapilo a přišlo pro něj naprosto nečekaně, ale naprosto ho respektuje.
Ona plánovaná nová kapitola se velmi brzo ukázala vlastně jako staro-nová. Do sestavy se totiž po dvaadvaceti letech vrací hlas druhého alba „Psychedelicatessen“, Glynn Morgan. On a bubeník Jay Micciche opustili kapelu v roce 1995 po živáku „Livedelica“ a založili kapelu Mindfeed. V roce 1997 s ní vydali album „Perfect Life?“. O rok později přišel nástupce „The Miles High“ a od té doby Glynnův hlas úplně zmizel ze scény, na celých devatenáct let. Richard West ke znovupřijetí Morgana řekl: „Prostě jsme nechtěli žádného nového zpěváka, takže Glynn byl jediným mužem na našem seznamu.“ Vzhledem k tomu, že Glynn měl zájem o návrat do kapely už po „Dead Reckoning“, tahle formulace trochu naznačuje, že kdyby byl Mac pořád naživu, měl by Glynn zase smůlu. A je nutno okamžitě dodat, že by to byla obrovská škoda. West dodal, že si byl celou dobu vědom, že Morgan má o návrat k Threshold obrovský zájem, takže si byl jistý, že pokud ho kapela osloví, zpěvák na jejich nabídku kývne. Glynn k tomu řekl, že po celou dobu zůstal fanouškem a sledoval jejich kariéru. „Když mi zavolali, jak jsem mohl říct ne?“
Nové album vyšlo už v září. Práce na materálu započaly už dávno předtím, než nastala situace kolem výměny zpěváka, což znamená, že většina materiálu je napsaná pro Damiana. Což Glynnovi očividně vůbec nedělalo těžkou hlavu, soudě podle toho, jak se své úlohy zhostil. Vzhledem k tomu, jak dlouhou dobu byl Glynn pryč z kapely a vůbec ze scény, mohlo mít spoustu lidí pochybnosti, jestli takhle obří hudební sousto zvládne. A dá se s jistotou říct, že svým výkonem všechnen skepticismus naprosto smetl už prakticky s prvními tóny úvodní „The Shire pt. I“. Po intru, které obstarává zvuk zvonů, ptačí zpěv a jemná akustická kytara, Glynn při svém nástupu rovnou ukazuje, jak emocionální dokáže jeho hlas být. Narozdíl od svých, éterickými hlasy nadaných, předchůdců, má Glynn tradičnější metalový vokál. Tady ale jasně demonstruje, že jeho nakřáplý hlas možná nemá takovou sílu jako ten Macův a není tak technicky precizní jako Damianův, ale ve srovnání je ze všech tří nejsilnější ve své expresivitě.
West říká, že když se ohlédne k „For the Journey“, měl z ní pocit, že jí možná chyběla větší komplexnost a hloubka. Kapela se při přípravě nového alba rozhodla, že by si přála být zase progressivnější. A musí se nechat, že tohle rozhodnutí jim rozhodně přineslo inspiraci, vzhledem k délce dvojalba. Tenhle koncepční počin je nejambicióznější v historii kapely. „Legends of the Shires“ je příběh o národu, který se snaží najít své místo ve světě. Ale stejně tak to může být o jednotlivci, který se snaží o to samé. Za sebe musím říct, že jsem ještě neslyšela zajímavější metafory spojené se zemědělstvím. Ačkoli zde najdeme mnoho pomalých a rozjímavých pasáží, album je ve skutečnosti mnohem tvrdší, než jeho bezprostřední předchůdci. K tomu samozřejmě přispívá i Glynnův chraplák, ale především za to můžou pořádně nabroušené kytarové riffy. Threshold svoji novou kapitolu pojali epicky, bez bázně se pustili do tvrdších vod a napsali skladby, z nichž některé patří mezi ty nejpřímočařejší v jejich diskogafii, a jiné jsou naopak progovější, než bývalo na posledních albech zvykem.
Album otevírá již zmíněná „The Shire pt. I“, která se na úvod druhého disku rozvine do kompletní skladby ve své malinko tvrdší verzi „The Shire pt. II“, která vám ten refrén, který je červenou nití celé nahrávky, natrvalo vypálí do mozku. Glynn předvádí, kolik emocí je schopný pomocí svého vokálu předat a rovnou tak tuhle skladbu katapultuje mezi nejlepší balady, co kdy kapela napsala. Její třetí část pak skrývá ještě jedno překvapení a ohlédnutí do minulosti, protože za mikrofonem se v ní představí bývalý basák Jon Jeary, který odešel v roce 2002 po albu „Critical Mass“. Vyjma této skladby (tedy především její druhé části) jsou tu ještě dvě další balady – a i ty patří k tomu nejlepšímu na albu. „State of Independence“ je chytlavá, přímočará, naléhavá a epická pop-rocková balada a Glynnův hlas jí dodává jakousi zlomenou zoufalost, což by, troufám si tvrdit, Wilson nedokázal. Naopak křehká a emocionální „Swallowed“, která uzavírá album, pak svou melancholií pohladí na duši.
Ačkoli stopáž tohoto alba je hodně štědrá, překvapivě se na něm nachází jen tři opravdu dlouhé skladby. Ta nejkratší z nich, „Trust the Process“, je asi nejlepším příkladem toho, s jakou lehkostí a sebevědomím kapela v současné době kombinuje tvrdost a přímočarost s progem, provzdušněným odlehčenou atmosférou. „The Man Who Saw Through Time“ je rozmáchlá skladba, přesně, jak to Threshold mají nejradši. Hodně stojí na piánu, které nás provází touhle atmosférickou jízdou. Tahle semi-balada vsází na jemnější odnože progrocku ve stylu Pink Floyd či Rush. Mým favoritem mezi dlouhými skladbami je ale jednoznačně jeden ze singlů alba – „Lost in Translation“. Tohle je totiž naprostý uragán s mrazivou atmosférou, vzrušující strukturou, nacpaný horou nápadů a navrch se supechytlavými melodiemi. Nebojím se tvrdit, že tenhle opus kvalitou dosahuje na skladbu „Narcissus“, především díky podobně perfektnímu refrénu.
Kapele se daří prozkoumávat celé rozsáhlé spektrum progových vlivů. Vedle progrockových, jemnějších skladeb, které se nebojí až popového vyznění, jako zmíněná „The Man Who Saw Through Time“, „Subliminal Freeways“ nebo úžasně pozitivně vyznívající „Stars and Satellites“, je tu opačná část spektra, kde kapela pořádně přitvrdí tak, že si v ničem nezadá s kolegy ze Symphony X. A právě tyhle tvrdé a nekompromisní přímočaré skladby jsou dvěma největšími hity na albu a patří k tomu vůbec nejchytlavějšímu v historii Threshold – „Snowblind“ a klipovka „Small Dark Lines“. Je to marné, tyhle dva refrény už z hlavy nedostanu nikdy. Jenom těsně za nimi je pak svěží a moderně znějící „Superior Machine“, která působí, jako by se zmínění Symphony X dali na AOR.
„Legends of the Shires“ je silně filozofické album, jak stylově, tak lyricky. Z velké části se kapela vrátila k postupům a feelingu z devadesátých let (pochopitelně zde najdeme ozvěny Glynnovy „Psychedelicatessen“), ale zároveň to zní svěže a moderně, protože pánové nezapomněli na vývoj, kterým od té doby prošli. V souboji obou disků bych přisoudila vítězství tomu druhému, ale vážně jenom o chlup. Tohle album funguje od začátku do konce. Každá nota má smysl a své místo. Je to popově chytlavé, ale tvrdé, agresivní a přitom něžné, plné nápadů a přitom nejde o bezhlavé předvádění hudebních dovedností na úkor koncepce skladeb. Nejen, že celek, který se kapele podařilo vytvořit, není vůbec konzervativní a není sázkou na jistotu, ale naopak dostojí slovům o nové kapitole. Je to odvážné, jedinečné a geniální. A ve výsledku to patří nejen přímo mezi ty nejlepší počiny v historii kapely, ale pochopitelně i mezi to absolutně nejlepší, co v roce 2017 vyšlo. Takhle to umí jenom Threshold.
|
