Přestože se to z počátku zdálo skoro nemožné, kytarista Phil Campbell se po konci Motörhead, kteří zanikli se smrtí Lemmyho Kilmistera na konci roku 2015, znovu dokázal etablovat na scéně a k životu přivést zajímavý projekt Phil Campbell And The Bastard Sons. Pro neznalé a pro ty, kteří se s tímto názvem setkávají poprvé připomeňme, že se jedná o formaci, kterou kromě exkytaristy Motörhead tvoří jeho tři synové a zpěvák Neil Starr. „Kromě manželky a naší kočky jsem dneska ten nejhorší muzikant v rodině já,“ šklebí se Campbell a zdůrazňuje tím, že jeho potomci jsou skutečně zdatnými hudebníky. Ostatně, to prokázali už na konci roku 2016, kdy vyšlo jejich bezejmenné EP.
Kupodivu toho se světem Motörhead nemělo společného tolik, kolik se původně čekalo. Vždyť v posledních letech se stal právě Phil Campbell tou hlavní tvůrčí pákou uvnitř britské legendy, přestože styl byl jasně nastavený před mnoha lety samotným Lemmym. Jako kdyby chtěl kytarista utéct očekávání a zbytečnému srovnávání. Jeho nová tvorba se prokázala jako vzdušnější a nablýskanější, inklinující ke klasickému hard and heavy a naopak postrádající punkové kořeny, což bylo u Motörhead nedílnou součásti jejich výrazu. Otázka stála, jestli bude kytarista na plnohodnotném debutu pokračovat v nastoleném trendu nebo zda se bude snažit trochu zalovit ve vlastní minulosti a nabídnout svou část motörheadovské podstaty.
Oficiální debut „The Age Of Absurdity“ je trochu tvrdším dílem než bylo bezejmenné EP. Je o něco špinavější a pochytává mnohem více dirty rock n`rollové tváře než první vlaštovky tvorby této party. Campbell se přece jen na této desce ohlíží do minulosti a prostřednictvím (zejména) skladby „Gypsy Kiss“ jasně ukazuje, kdeže strávil třicet let svého života. I basa jeho syna Tyly zde zní, jako kdyby jí nahrál sám Lemmy. Tato místa se na albu objevují například v dalších skladbách „Dropping The Needle“ nebo v úvodní „Ringleader“, ovšem nejsou oproti dalším skladbám, které jsou i tak trochu stadionového ražení, dominantní. Ano, Campbell jako kdyby se chtěl vypořádat se svou minulostí, jako kdyby vpustil do současnosti ducha Motörhead, ale činí to s maximální rozvahou.
Pak jsou tu ale věci, které se tomuto konceptu desky vymykají a nemají mnoho společného se stadionovým rockem - ten reprezentují třeba „Freak Show“, „Skin And Bones“ nebo „Get On Your Knees“, a ani s tou divočejší částí tváře kapely. Jedná se o trojici skladeb, které uvozuje houpavé boogie „Welcome To Hell“, jenž zní tak trochu jako naspeedovaní Aerosmith, westernově laděná bluesovka s potemnělou náladou „Dark Days“ a zejména závěrečná lahůdka „Into The Dark“, což není nic jiného než skvělá popmetalová hymna, hrající si na jedné straně s leskem toho nejčistšího heavy metalu a na straně druhé až s odérem sluncem rozpálených ulic Los Angeles. A zde by se dalo říct, že je tahle parta kompozičně nejsilnější a právě tato poloha dodává jejich albu punc rozmanitosti, aniž by bylo nutné hovořit o něčem nesourodém.
„The Age Of Absurdity“ se proto povedla, ačkoliv nemůže starým Lemmyho fanouškům suplovat alba, které ještě Motörhead mohli vydat. Tuto kapelu je proto nutno brát jako zcela nový subjekt, který nabízí léty prověřenou kvalitu v novém balení.
|
