Už je to téměř dvacet let, co jsem poslouchal album „The Prophecy“ těchto německých metláků, dodnes si však pamatuji okamžitě vtahující intro a úvodní nátisk „Friends For Life“, stejně jako na tu dobu nebývale skvělé ozvučení. Mezitím kapela zažila mnohé, včetně výměny několika hudebníků (z nichž zpěváci Andy Allendörfer a Gus Chambers již nejsou mezi živými) nebo výraznější žánrové přeměny od poweru, prezentovanému jak výše zmíněným albem či ještě povedenějším zářezem „Mad For Eternity“, k thrashi a groovu, kteréžto škatule je možné ve vyšší míře zaslechnout na raných nebo také na posledních dvou řadovkách kapely.
Novinka „Behind Closed Doors“, jíž Squealer vydávají po deseti letech studiového mlčení, pak znamená jakýsi průsečík mezi tímto stylovým vyhraněním, když její obsah nabízí jak ostré kytarové riffy, tak vzdušné a čistě melodické pasáže. Těmi jsou obdařeny zejména refrénové party, které vystupují z okolního dění jako světlo svaté. Album totiž zastírá značně temná aura, v níž není mnoho prostoru pro optimistické vnímání nahrávky, přičemž ani tak nejde o ony thrashové riffové břity, ty jsou naopak často půvabně přímočaré (viz. šlehy „Dream Shot“ nebo „Brainwash“), ale spíše o rozvleklejší a zlověstně vystavěné skladby jako „Worlds Collide“ a „M:O:T:M“, které lze označit za nejpropracovanější položky tohoto alba, ve druhé jmenované i za pomoci southern-groovových prvků. I ty jsou ale posléze uvolněny akustickým sólem, ve většině zbývajících písní pak k osvobození od hutné kompoziční tíže pomáhají zmíněné chorusy, které na bázi vícehlasů přinášejí zpravidla chytlavé linky, ať už jde o úvodní dva songy „Behind Closed Doors“ a „Times Goes By“, nebo „Into The Past“, do jehož zlověstně vybrnkávaného základu je posazen vůbec nejpřitažlivější refrén, ve své nadýchanosti připomínající hitovky Alice Coopera.
Na druhé straně kvalitativní barikády stojí – víceméně osamoceně – příspěvek „Modern Wolrd Maniacs“, v němž autoři přišli s pramálo zajímavým obsahem. Nový zpěvák Sebastian Werner střídá v souladu s dvojím stylovým základem dvě vokální polohy, přičemž si o něco lépe vede v té melodické, celkově pak album nabízí méně tradiční a je třeba zdůraznit, že nikoli snadno přístupný zážitek (skladby vlézají do uší až po několikerém poslechu), který by mohl být blízký fanouškům temnějších počinů Brainstorm nebo Angel Dust (abychom zůstali ve stejné destinaci). Jisté doporučení je každopádně na místě.
|
