Oproti svým bývalým kolegům z Manowar je kytarista Ross The Boss stále velmi plodným autorem a proto počet alb, na kterých hrál, se už blíží čtyřicítce. Navíc je mu nutné k dobru přičíst fakt, že ve zmíněných Manowar působil v době, kdy tahle kapela měla co říct a natočil s ní mimo jiné i dvě její suverénně nejlepší alba „Fighting The World“ a „Kings Of Metal“. Kapelu opustil předtím, než se tato stala ostudným cirkusem a terčem posměšků. I když se po své dezerci od samozvaných metalových králů vrátil ke své původní kapele, punkovým pionýrům The Dictators, už nikdy nestanul na vrcholu scény, přestože jeho kytara zní ze zajímavých desek, jako je třeba album „Payin` The Dues“ švédských rock n`rollistů The Hellacopters nebo jeho vlastní punkrockový projekt The Spinatras s albem „Midnight.com“.
Mohlo by se zdát, že hudební svět Rosse The Bosse je tak trochu rozpolcený. Že se pohybuje ve schizofrenním stavu mezi punkem a metalem, ovšem Ross obě tyto polohy uměl vždy oddělovat. V The Dictators byl vzorným pankáčem (i když bez patřičného účesu na hlavě) a v Manowar a konkrétně i ve své kapele, která nese jeho jméno, vyznával vždy tvrdé heavy riffy a vypjatý klasicky metalový vokál. Kapelu Ross The Boss, kterou nikdy nenazýval svým sólovým projektem, ale partou rovnocených muzikantů, odstavil na druhou kolej na začátku této desetiletky. Muzikanti se mu rozutekli a Ross se začal zabývat dalšími projekty Burning Starr a Death Dealer. Proto je možná kapánek překvapivé, že se nová deska objevuje znovu s jeho jménem s patřičně vyvedeným kapelním logem. Obsazení je sice jiné, když především zpěváka Patricka Fuchse vystřídal Marc Lopes (Let Us Prey, Hellspeak, ex-Dark Day Sunday, Kobra Kai), ovšem výraz, který Ross používá, zůstal totožný.
V případě „By Blood Sworn“ má posluchač opět co dočinění s ryzím heavy metalem manowarovské střihu, čemuž se přizpůsobuje i stylizace desky. Navíc Lopes je výborným vokalistou, kterého je při trošce fantazie možné nazvat mladších bratrem Erica Adamse a s jeho angažováním udělal Ross terno. Lopes má totiž charakteristicky zabarvený hlas, který dává hudbě esprit dob „Fighting The World“, a má i patřičný rozsah, že dokáže v nižších polohách drsně zabrat a posléze vylétnout až do závratných výšek. Ross si jej poprvé vyzkoušel loni při natáčení coververze Manowar „Blood Of My Enemies“ a posléze mu svěřil celou novou desku.
Ta i díky Lopesovi není žádným průserem, přestože světoborným dílem rovněž ne. Úvod v podobě titulní skladby má velikou sílu (využívá totiž starých manowarovských zbraní), deska však nejpozději ve „We Are The Night“ sklouzne k rutině a vy už dopředu víte, co od ní očekávat. Instrumentálně i pěvecky jde sice o výtečný heavy metal, ovšem ani to nemůže zastřít fakt, že kompozičně se v současné době Ross nenachází v úplně nejlepším rozpoložení. Spíše už jen recykluje své někdejší nápady a zkouší znovu napodobit své staré, dnes už legendární riffy. Proto také některé skladby nefungují. Pro tento příklad můžeme uvést zmíněnou „We Are The Night“, která trpí křečovitým refrénem nebo topornou, na zbytečným sedm minut nataženou, „Lilith“, jejíž nápady by se s přehledem vešly na poloviční délku.
Jinde je ale lépe. Zmíněná titulní „By Blood Sworn“ může posloužit jako důkaz toho, že Rossova studnice ještě úplně nevyschla. Potěší i výborná balada „Faith Of The Fallen“, za jejíž čarokrásný refrén by dnešní Manowar dali bůhvíco a koneckonců silný je i závěr alba. Nejprve překvapí „Circle Of Damnation“, kde Ross trochu pošilhává po své punkové identitě a skladba je opatřena podmanivým rock n`rollovým drajvem. Pak přichází závěr v podobě výborné „Fistfull Of Hate“, která je hvězdnou chvilkou nejen pro kytaristu, ale i pro Lopese. Ten ukazuje, že je všestranným zpěvákem, když se nebojí metalcorového screamu, který jde v jeho případě až na krev, ani výšek, kdy jeho hlas vylétne až někam do stratosféry.
Nakonec je tedy „By Blood Sworn“, i přes všechna vyřčená negativa, nutno brát jako slušnou desku. Nebude sice v diskografii tohoto dnes čtyřiašedesátiletého kytaristy patřít k milníkům, na to má Ross za sebou až příliš zářivou minulost. Nebude ale určitě patřit ani k deskám, za které by se musel stydět. Určitá kvalita je totiž stále zachovávána.
|
