Situace u Enuff Z`Nuff se přece jen od dva roky starého alba „Clowns Lounge“ vykrystalizovala. Tehdy totiž nebylo jasné, zda se do sestavy nevrátí někdejší frontman Donnie Vie, protože deska znovu představila jeho hlas, přestože obsahovala materiál z přelomu osmdesátých a devadesátých let. O comebacku původní sestavy sice nemohla být řeč, protože kytaristu Dereka Friga požrala jeho heroinová závislost už před třinácti lety a bubeník Vikki Foxx se už dávno vytratil ze scény (jeho krátkodobé působení u Pretty Boy Floyd před šesti, sedmi lety je jediná jeho stopa na hudebním poli v tomto desetiletí). Enuff Z`Nuff jsou dnes partou kolem lídra, jediného původního člena, basisty a dnes už i zpěváka Chipa Z`Nuffa. K němu se vrátil kytarista Tony Stoffregen a sestavu pak doplnili bubeník Daniel B. Hill a druhý kytarista Tony Fenelle, někdejší krátkodobý člen britských elektronických průkopníků Ultravox.
Tato parta přispěla svým dílem i na minulou desku „Clowns Lounge“, která se mohla řadit k tomu nejlepšímu, co je v diskografii Enuff Z`Nuff ke slyšení. Bylo jasně znát, že materiál na ní vznikal v době největší síly kapely, tedy po bezejmenném debutu a dalších vrcholných dílech souboru „Strenght“ a „Animal With Human Intelligence“. Po nich už to šlo s Enuff Z`Nuff z kopce a kvalita alb v jejich posledních letech byla docela kolísavá. Z části za to mohla i nestálost sestavy, z části vyčerpání doprovázené problémy některých členů s alkoholem a drogami. Prostě takový normální stav na hollywoodské post-hairmetalové scéně, kam během devadesátých let dolehla těžká kocovina po prohýřené minulé dekádě.
Dnes by se mohlo zdát, že je v Enuff Z`Nuff všechno v pořádku. Zádnlivě ano, současná sestava drží už dva roky, což je u této kapely malý zázrak, a Chip se v nové pozici frontmana už docela zaběhl a přes prvotní rozporuplné výkony si jeho hlas sedl do míst, kde mu to vyhovuje nejvíce. Není sice tak charismatickým vokalistou jako byl Donnie Vie, ale na druhou stranu přesně ví, co skladby, které tvoří, potřebují nejvíce. Jeho rukopis, jako kdyby se (po drobných experimentech v devadesátých letech) v současné době vrátil ke kořenům. Ne, nedá se očekávat, že by novinka „Diamond Boy“ byla tak skvělou nahrávkou jako debutová deska nebo že by z ní vzešly tak zásadní hity jako „New Thing“ nebo „Fly High Michelle“, ale přesto je deskou velmi dobrou, a potvrzuje fakt, že současná forma Enuff Z`Nuff je docela silná.
Není však na první poslech. Při něm vás totiž podivný, jakýsi syntetický zvuk u titulní skladby, která desku otevře, spíše odradí a na povrch i v dalších věcech vystoupí jen velmi málo okamžiků, které vás upoutají. Jenže každý další poslech ukazuje více a více míst, která stojí za to. Tutovky jsou ale jasné brzy. Jako první padne do ucha „Metalheart“ (proč ten název?), který má velmi slušné šlapající tempo a úderný riff, jenž podporuje šikovně napsaný refrén. Za hitové skladby lze brát i další dvě výborné věci „Faith, Hope & Luv“ a „We`re All The Same“, kde lze hovořit dokonce o stadionových věcech, které Enuff Z`Nuff už dlouho nepsali. Samozřejmě i tyto skladby mají v sobě typickou atmosféru psychedelie šedesátých let, která byla pro Enuff Z`Nuff vždycky příznačná. Tato atmosféra funguje, pokud to s ní kapela nepřehání, což se v minulosti dělo docela často a částečně se to děje i na „Diamond Boy“, a to hlavně ve skladbách „Love Is On The Line“ a „Fire & Ice“. V podobném duchu deska i končí, ale přece jen „Dopesick“ a „Imaginary Man“ nabízejí citlivější dávkování mezi hardockovou tváří kapely (která jí rozhodně sluší více) a hippie výlety.
Fanoušci kapely budou s „Diamond Boy“ spokojeni. Deska samotná pak ukazuje příslib do budoucna, protože forma kapely (když nebudeme počítat „neřadovou“ „Clowns Lounge“) jde v porovnání s minulými deskami „Welcome To Blue Island“, „?“ a „Dissonance“ nahoru. Z „Diamond Boy“ je znát, že v táboře Enuff Z`Nuff panuje pohoda. A to je základní prvek k tomu, aby kapela mohla tvořit dobrá alba. Tohle je jedno z nich.
|
