Pokud se crossover-thrashe týká, současnými lídry scény jsou již více než dekádu Amíci Municipal Waste. Jejich tvorba se ale malinko točí v kruhu (jakkoli stále nepostrádá silné kouzlo), což ještě více platí pro Iron Reagan, neboli druhou partu zpěváka Tonyho Foresty. Určitá kvalitativní stagnace byla rovněž patrná na loňské novince Švédů Dr. Living Dead!, tedy další přední kapely žánru. Naštěstí se občas objeví smečka, která se jakostní nabušeností v pohodě vyrovná nejlepším crossoverovým tlupám. Mezi takové interprety patřili předloni borci Insanity Alert a Broloaf, minulý rok Amíci Lich King a letos do této kategorie spadá kanadský spolek Chemcial Way se svým debutem „Chilling Spree“.
Na něm naštěstí nedošlo k běžné slabině podobných nahrávek, tedy mizerné zvukové produkci. Mix a mastering z dílny Christiana Donaldsona (jinak také kytaristy deathových Cryptopsy) je zcela adekvátní a v pohodě umožňuje uvolnění běsnící energie, která na této nahrávce bublá a vře. Kolekce dvanácti skladeb jen těsně přesahující půlhodinovou hranici díky tomu působí jako energy drink s tím rozdílem, že do sebe v tomto případě nedostanete hromadu chemických sraček (navzdory názvu kapely), do mysli se naopak začne vlévat příjemná dávka uvolňujících endorfinů, tělo je pak možné zdravě rozhýbat rytmickými pohyby, které se v případě koncertního vystoupení kapely musí zákonitě přetavit v neurvalý moshing.
Debut „Chilling Spree“ nemá slabého místa, přičemž stejně jako v případě většiny dobrých crossoverových alb funguje při celistvém a nepřerušovaném poslechu. instrumentace srší strhujícími nápady, riffy šlehají jako slovácká pomlázka a tempa se mění přesně v těch momentech, aby song získal šťavnatou a gradující dynamiku. Velkou výhodou je vokální variabilita, kdy se o mikrofon přetahuje jak bicmen Scott Renaud, tak kytarák BullRoyce, a to navíc se „zadní“ výpomocí zbývající dvojice, tedy Biffa Tannena (baskytara) a Oxe (kytara). Mimořádně atraktivní směsici thrashových, punkových a hardcorových riffů doplňují povedená sóla a hlavně celkový nadhled a odlehčenost, která automaticky přehodí eventuální nástupy malomyslnosti do módu „fuck it all“. Občas se projeví možná až příliš velká podobnost s výše zmíněnými borci Municipal Waste a Dr. Living Dead! (vokály v „This Isn´t Earth“), osobně v tom ale cítím – kromě obdobného tvůrčího smýšlení – jakési přátelské pomrknutí a vzdání holdu těmto veličinám, případně původním legendám jako M.O.D. nebo D.R.I.. Fanoušci těchto part nemusí (ba dokonce nesmí) s poslechem váhat, tohle je totiž crossoverová bomba a pro mě už nyní jedno z nejlepších alb roku.
|
