Blamage popáté. Tak jak kluci pomalu prodlužují mezery mezi vydáváním svých alb, stejně tak jsou krůček po krůčku silnější. A i na aktuálně vydaném albu „Kavalerie“ jsou dokonalým příkladem toho, jak šlapavou, akčně důraznou melodickou muziku (se kterou by Blamage z davu vyčnívali tak jako tak) dokáže nakopnout a zvýraznit chytrý text a obratné zacházení s češtinou, obzvlášť když z point většiny skladeb docela mrazí. Se svým heavy thrash metalem se Blamage letos zase malinko víc vrátili k náladám Arakainu. Byť tenhle inspirační zdroj nejpozději na minulé desce začali zvolna omezovat, letos mají k tomuto výrazu zase o kousek blíž, což je vzhledem k jejich stylovému zaměření v podstatě přirozené a snad až nevyhnutelné. A nutno zdůraznit, že Blamage s touto inspirací zacházejí natolik důvtipně, aby šlo jen o velmi decentní make-up na jejich vlastní tváři.
A ta tvář je navíc hodně pestrá. I přes to, že z desítky skladeb je (s jednou výjimkou) kompletní kolekce ukutá podle jedné ideální šablony – řezavé kytary, natlakovaná rytmika, silný, sebejistý a pružný zpěv, to vše s pořádnou porcí agresivity a příslušně tvrdým soundem - nestane se vám, že byste se mohli utopit v podobnosti jednotlivých písní. Kluci totiž staví i na silných melodických nápadech a výrazných nezaměnitelných refrénech, které jednak uvolňují přetlakovou atmosféru, jednak se po nich sklouznete v rámci skladby občas docela nečekaným, přesto naprosto přirozeným směrem. A když k tomu doplníte již zmíněné originální texty, dojdete k tomu, že Blamage mají i letos velmi ostře nabito – už úvodní přímočarý testosteronový „Senžen“ strhne svojí energií, uřvaný refrén ji ještě zdůrazní a lekce z toho, kterak se dá luxusně vybruslit z rodící se textové lascivnosti (…verše večer si skládám v jazyku Vergilia, o tom jak jazykem bádám, zda si se oholila…“) je vskutku mistrovská. Teatrálnost v recitovaném úvodu skandovatelně mrazivé skladby „Parchanti“ s alarmujícím houpavě vláčným tempem a parádně destruktivní vokální výpomocí Jirky Kracla (Colp) přinesou nejdramatičtější položku desky, štěkaná „Mý jméno je kat ( „..než prostě skončí to čím jsi byl, život si pustíš jak zrychlenej film…“) nabídne největší divočinu, závěrečná těžkopádná „Kurvu tu nechceš“ dostane zásluhou až katarzního klávesového finále (Pavel Dvořák – Sebastien) nečekaně přívětivou tvář, natlakovaná výhružně depresivní titulní píseň ( „..chór andělů doprovázej kroky kavalerie, zabili národ, podle tisku přinesli zas mír…“) nekompromisně devastuje vše, co jí stojí v cestě a kakofonická sólující kytara (Victor Smolski) tenhle zmar podtrhuje. Jak poeticky v téhle náladě působí výjimečně (alespoň z větší části) optimisticky uvolněná polobalada „Černobílej svět“! A to není zdaleka vše, i zbývající porce nabídnutého menu je nabitá osobitostí, nápaditostí a energií.
„Pokud byste nás chtěli někdy slyšet naživo, tak chvátejte – stárnem“ , konstatují Blamage v závěru vtipné děkovačky v bookletu. Ale jak známo, chlapi nestárnou, správní chlapi zrají jako víno. A to je v podstatě definice aktuální formy kapely Blamage a jejího alba „Kavalerie“.
|
