Existují kapely, jejichž koncert vás sice opravdu baví, ale stejně si ho odkoukáte jenom v klidu, ve stoje, s pivem v ruce… a pak jsou tady H.E.A.T, kteří, kdyby to rozbalili na hřbitově, by snadno mohli způsobit zombie apokalypsu. Protože každé tělo, nehledě na to, jak dlouho už tlející, by se vyhrabalo ze svého hrobu a k divoké párty se přidalo. A když k téhle divočině připočteme ještě veselici optimistů z finských Shiraz Lane a poctivý AOR, linoucí se z nástrojů One Desire, je úplně jedno, že vás bolí záda, máte mokro v botách a víc jak týden jste pořádně nespali, tuhle severskou nadílku si užijete od začátku do konce.
Kdo už někdy viděl sympaťáky Shiraz Lane, věděl, že se dočká pořádné dávky energie hned na úvod celého večera, který měl jedinou chybu. A to tu, že tihle mladí rockeři z Helsinek dostali na svůj set až tristní nedostatek času. Kapela v čele s usměvavým Hannesem Kettem, v jehož hlase a pojetí hudby můžeme najít stopy Led Zeppelin nebo odkazy na hippies, rozparádila vídeňské publikum otevírákem "Carnival Days" z teprve druhé (stejnojmenné) desky. Z ní přišly na přetřes ještě "Tidal Wave", "The Crown", závěrečná "People Like Us" a samozřejmě nemohl chybět svižný single "Harder To Breathe". Pánové si dokáží svým šarmem a chytlavými písničkami omotat hravě publikum okolo prstů, navíc, když s ním po svém skvěle interagují a zpěvák Hannes s basákem Joelem během jedné skladby dokonce přímo mezi fanoušky naběhnou. Hannes se dokonce vydal na útěk tak důkladný, že proběhl půlku klubu, než se vrátil zpátky na scénu. A ne, opravdu se tohle nenaučili až od H.E.A.T na současném turné, vloni, když předskakovali Brother Firetribe, fanoušky nečekaně poskákal basák pro změnu se sólovým kytaristou Janim Lainem. Za zmínku rozhodně stojí také netradiční způsob prezentace bubeníka Any Wilmana. Ten se nespokojil jen s tím, aby odehrál vystoupení, ale zapojil se do celkového obrazu svým vlastním způsobem, kdy si například mezi skladbami jen tak stoupl a rozpřáhl ruce, takže jeho róba vypadala skoro jako křídla, nebo když si v mezihře vylezl na sedátko od bicích a ze stoje mlátil do kotlů. Do krátkého setu Shiraz Lane se ze starších válů dostala i "Money Talks" z úplně prvního EP, veselá "Out There Somewhere", která mně osobně udělala největší radost a "Mental Slavery".
One Desire rozjásané publikum trochu uklidnili a ukolébali sladkým AOR. Mezi nástroje přibyly výrazné klávesy (alespoň co se týče zvuku, protože jinak stály za hradbou světla a můj foťák ji bohužel nedokázal prorazit), na které si přijel zahrát až z Austrálie David van Pelt, který si turné po boku svých nových finských spoluhráčů náramně užíval a na pódiu rozdával úsměvy do všech stran. One Desire mají sice na kontě teprve jedno album, ale ať už za to může bývalé působiště zpěváka Andrého Linmana a kytaristy Jimmyho Westerlunda ve Sturm Und Drang, nebo prostě jenom konstantní obliba AOR hudby, publikum se na kapelu ještě rozrostlo. Šlo především o starší generaci, která nejevila až tak vysoký zájem o rozlítané mladé Finy, ale spíš se usedle pohoupala na rytmu vtíravých klávesových vyhrávek a melodií od One Desire, sázím na to druhé. Do setlistu se tentokrát vešlo jenom sedm skladeb, v čele se singlem "Hurt". Zazněla i další klipovka "Apologozie" a single "Whenever I´m Dreaming". "Love Injection" a "This Is Where The Heartbreak Begins" byly skvělou volbou na vyplnění dalšího místa v setlistu a celé vystoupení zavírala rychlovka "Buried Alive", která tak trochu přislíbila, v jaké režii se ponese zbytek večera. Tedy nemluvím metaforicky o tom, že by na nás spadl celý klub (ačkoliv k tomu, aby ho H.E.A.T následně strhli, nebylo daleko), ale o elektrizujícím náboji jmenované skladby, kterého jsme se až do konce večera nezbavili.
Pro popsání super nabité krasojízdy H.E.A.T se špatně hledají slova. Co dokáže s publikem tahle švédská banda, zvládne jenom hrstka vyvolených. Za což si kredit nepopiratelně zaslouží frontman z divokých vajec, Erik Grönwall. Ten by na místě snad nedokázal postát ani ve svěrací kazajce a i kdyby ho zalili do betonu, vyhopsal by si z něj svou cestu ven. Stejně by na něm pravděpodobně praskl sám od sebe až prakticky radioaktivní vlnou energie a charismatu, která z drobného zpěváka vychází. Vzhledem k tomu, že kapela v loňském roce vydala desku "Into The Great Unknown" a rovnou se také pustila na turné k její podpoře, mohla si o rok později dovolit soustředit se na pořádný průřez kariérou a na skladby, které si publikum přálo slyšet (v Praze se pánové dokonce vrátili na neplánovaný přídavek a zahráli "Heartbreaker", který původně do setlistu ani nepatřil). Ve Vídni po příhodném intru "The Heat Is On" rozdráždili publikum uragánem v podobě "Inferno" a "Breaking The Silence", aby se následně vrátili do minulosti ke skladbě "Danger Road“ z alba "Freedom Rock", na němž ještě zpíval Kenny Leckremo. Dalo by se říct, že show nikdy nezpomalila. Erik předvedl taneční kreace jak na scéně, tak mezi fanoušky, s nimiž si zaskákal, pošplhal si po konstrukci pódia, kradl telefony a nahrával na ně videa, vyválel se po zemi a dokonce se pokusil chytat svoje vlastní plivance – nabízí se otázka: Co všechno si může tenhle týpek dovolit, aby mu to u publika prošlo a pořád mu zobalo z ruky? Odpovědi se ovšem zatím ještě nedočkáme, protože věřím tomu, že s každým novým turné dokáže vytáhnout nová, divnější esa z rukávu. Show nezbrzdila ani pomalá skladba, na niž si Erik přinesl akustickou kytaru. S tou chvíli bojoval, protože zvukař nejspíš usoudil, že oblíbenou písničku většiny fanoušků, "Laughing At Tomorrow" asi nepotřebujeme slyšet. Nakonec se ale umoudřil a Erik s kytarou si podmanil publikum tentokrát trochu něžnějším způsobem. Na "In And Out Of Trouble" se zase vytasil s foukací harmonikou, která nahradila saxofon v úvodu skladby.
H.E.A.T se málokdy spokojí jen se svým vlastním repertoárem, vždycky se pokusí publikum ošálit nějakou přidanou hodnotou a tentokrát se jim do skladby "Beg Beg Beg" podařilo vpašovat Creedence Clearwater Revival. A jak už jsem řekla v úvodu, ještě, že se Szene nenachází nikde blízko hřbitova, jinak jsme díky švédské partě mohli zažít Noc oživlých mrtvol v trochu jiném podání.
Setlist: Inferno, Breaking The Silence, Danger Road, Emergency, Shit City, Downtown, In And Out Of Trouble, It´s All About Tonight, Beg Beg Beg, Laughing At Tomorrow, Straight For Your Heart, Mannequin Show, Bastard Of Society, Living On The Run, přídavek: Point Of No Return, Shot At Redemption
Přestože trojice kapel tvoří vcelku konzistentní směs, bylo příjemné vidět fanoušky, kteří přijeli na koncert prvotně za svými oblíbenci, ať už to byl headliner, nebo jeden ze supportů. A na konci večera odcházeli minimálně o jednu novou oblíbenou kapelu bohatší.
|
