Otázka, kam se po svém odchodu/vyhazovu od Vains Of Jenna poděl zpěvák Lizzy DeVine, jenž je ke slyšení jak na debutovém albu zmíněné formace „Lit Up Let Down“, tak na skvělé dvojce „The Art Of Telling Lies“, může být zodpovězena. Přestože už je to skoro deset let, co DeVinea nahradil Jesse Forte, aby se pak Vains Of Jenna po svém přestěhování z rodného Švédska do Kalifornie brzy rozpadli (Forte si odbyl epizodu u Lynch Mob), DeVine o sobě dává vědět až nyní. Už se to ani nečekalo… Ovšem s přihlédnutím, jak skvělou deskou byla zmíněná „The Art Of Telling Lies“, by byla velká škoda, kdyby tento umělec za sebou zavřel dveře definitivně.
O tom, že nějací The Cruel Intentions existují, se neví zase tak dlouho. První zmínky o tom, že DeVine staví novou kapelu, začaly probleskovat někdy před dvěma lety, kdy byla oznámena sestava, která bude zpěváka doplňovat. V podstatě se nejedná o žádný all star projekt (alespoň na úrovni skandinávské scény), protože DeVinea doplňují dosud neznámí hudebníci, takže vlastně o zbrusu nové kapele nelhaly. DeVine, přestože má v zádech svou minulost, tak stojí znovu na startovní čáře. Rozkročen mezi švédskou a norskou scénou, ovšem pořád s pořádnou dávkou rozpálené americké ulice v krvi.
Jeho rukopis se od dob, co vylétl z Vains Of Jenna nezměnil, a proto se o „No Sign Of Relief“ můžeme bavit jako o nástupci „The Art Of Telling Lies“. Pro The Cruel Intentions to byl samozřejmě úkol nelehký, protože zmíněná deska obsahovala takové zásadní pecky jako „Mind Pollution“, „Everybody Loves You When You`re Dead” či titulní “The Art Of Telling Lies”., kterým je samozřejmě velmi těžké se vyrovnat, natož je překonat. “No Sign Of Relief” se to sice nepodařilo, ale i tak se o této desce dá mluvit jako o nadmíru vydařené. Možná spojení Lizzy DeVine – Nicki Kin (základní dvojice Vains Of Jenna) mělo v sobě jistou magii, která se už po jeho rozdělení nemůže nikam přenést. U Vains Of Jenna to nefungovalo pak už vůbec, u The Cruel Intentions to naštěstí z části jde docela hladce.
Jasný otvírák „Jawbreaker“ ukáže, s kým má posluchač tu čest a DeVine a jeho kapela jedou na plné obrátky. Zpěvák opět prezentuje svůj nakřáplý hlas, který má stále blízko k ostříleným matadorům hairmetalové scény jako jsou Taime Downe (Faster Pussycat), Stephen Pearcy (Ratt) či Jizzy Pearl (Love/Hate), ale především nabízí svůj osobitý rukopis a práci s melodiemi, kterou se během působení ve Vains Of Jenna naučil na výbornou. Deska díky tomu jede v ostře rock n`rollovém duchu, kdy se kapela vyhýbá jakýmkoliv baladickým polohám a sází se přímočaré vypalovačky, které mají v sobě nejen klasický hairmetalový esprit, ale i trochu hardrockové poctivosti a punkové drzosti, doplněné kovovým popraškem klasického heavy metalu. Do toho všeho zapadají hysterické výkřiky v “Reckoning”, hejskovské frázování v “Borderline Crazy” (skladba může trochu připomenout drsné chvilky Aerosmith), či podmanivá, možná až poppunková melodičnost v “Genie`s Got A Problem” a v "Go Fuck Yourselves".
I když na konci alba (prostřednictvím skladeb „Everybody Riot“ a „Devilicious“) si kapela vybere trochu oddechového času, lze určitě „No Sign Of Relief“ považovat za velmi dobrou, až skvělou desku. Mety „The Art Of Telling Lies“ ale nebylo dosaženo, i když s přimhouřením oka lze tuto nahrávku označit za mladšího, trochu chudšího bratříčka skvostné nahrávky z roku 2009.
|
