V dobách desek „Images And Words“ a „Awake“ byli Dream Theater neskonalými miláčky hudební kritiky a milovali je i fanoušci. Uměli totiž to, co málokdo. Skloubit svoje hudební profesorské umění s výbornými skladbami, které, na rozdíl od nekonečné řady dalších progresivních kapel, měly hlavu a patu a vykazovaly i jisté hitové ambice. Vždyť si stačí vzpomenout na takové věci jako „Pull Me Under“, „Another Day“ nebo „Innocence Faded“ a každý musí nutně uznat, že se jedná o až neskutečně silné skladby, které oslňují i po letech. Jenže situace se u Dream Theater postupem roků změnila. K horšímu…
Poprvé na albu „Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory“ kapela popustila uzdu svým choutkám a deska svou složitostí šokovala nejen odbornou veřejnost, ale i fanoušky samotné, kteří by do té doby dali za kapelu ruku do ohně. Postupem let Dream Theater tento prvek ještě prohlubovali a proto další desky „Train Of Thought“ nebo „Systematic Chaos“ přinášeli stále větší porce nestravitelné hudby, ze které sterilita sálala na sto honů. Vrchol tohoto „snažení“ přišel před třemi lety, kdy kapela vypustila neuposlouchatelnou, strašlivou a více než dvouhodinovou ságu „The Astonishing“, kterou do konce vydrželi asi už jen opravdu skalní a otrlí jedinci. Zahleděnost sama do sebe dostoupila vrcholu. Dál už to nešlo…
Dream Theater se po „The Astonishing“ ocitli ve slepé uličce. Vlastně jediná šance bylo vystřízlivění z tehdejších orgií, méně zahleděnosti do sebe a celkové zjednodušení soundu. A to se na „Distance Over Time“ děje. Kapela totiž udělala ten nejrozumnější krok, jaký mohla a svoje nové skladby osekala na minimum. Jistě, v porovnání s jinými hudebními tělesy se bude tahle deska jevit opět jako nestravitelný kus megasložité hudby, ale u Dream Theater? Neslýchané, nevídané… Tedy asi tak od alba „Falling Into Infinity“… Kapela se nezpronevěřila svému letitému progresivnímu stylu, ovšem tentokrát mu dala trochu lidskosti a ne jen studiové sterility a odtažitosti.
Ani „Distance Over Time“ se neposlouchá jednoduše, pořád máte v jedné minutě zahráno tolik not, tolik brejků a fines, že by si s tím jiná kapela mohla vystačit na celou desku, ale tak nějak z alba můžete cítit více radosti, než bylo u Dream Theater obvyklé. Můžete pozorovat, že po odchodu/vyhazovu Mikea Portnoye dva hlavní tvůrčí tahouni Petrucci s Myungem dávají více prostoru skladbám samotným a že se nejedná pouze o jejich (a samozřejmě Rudessovu a Manginiho) exhibici. Ke slovu se totiž dostává (v porovnání s minulými alby) zpěvák James LaBrie, jehož hlas byl vždycky největší devizou kapelou, přestože byl v minulých letech upozaďován právě kvůli absolutně zbytečným soubojům instrumentů.
I když se zde místy nachází trochu zbytečný patos a pasáže, bez kterých by se deska obešla, je nutné uznat, že tentokrát se pánům podařilo napsat i několik silných skladeb. Pravda, „Pull Me Under“ a „Another Day“ už konkurovat nemohou, pravděpodobně i staří fanoušci, kteří už na Dream Theater postupem let rezignovali, mohou být při poslechu minimálně tří stěžejních kusů („Fall Into The Light“, „Barstool Warrior a především geniální „At Wit`s End“) naprosto spokojeni. Ke slovu se totiž u Dream Theater dostává skladba samotná a to i v případě složitějších věcí jako „Paralyzed“ nebo „S2N“. Za ně se pak kapela fanouškům odmění skvostnou, na poměry kapely neslýchanou čtyřminutovkou „Out Of Reach“, kterou kupředu opět táhne stále silný a nezaměnitelný LaBrieho projev.
Dream Theater tedy překvapili a… potěšili. Asi nikdo už nečekal, že přijdou s deskou, kterou nebude až nalidská práce poslouchat. Samotná stopáž, která tentokrát zůstala pod jednou hodinou, už svědčí o lecčems. Ovšem uvidíme, jestli se opět pánové nezačnou v budoucnu opájet vlastní výjimečností. Další „The Astonishing“ by jim už asi neprošlo. Navíc poté, co „Distance Over Time“ vykročila skutečně správným směrem.
|
