Rok 1998 byl pro Crematory zvláštní. Byl to první rok, kdy od vydání debutu nepředstavili žádnou albovou novinku, kromě krátkého EP pro klubové dýdžeje jim nevyšla žádná deska. Rovněž přišla zásadní změna v sestavě, Crematory se rozloučili se svým zakládajícím členem, kytaristou a doprovodným zpěvákem Lottem. Nahradil jej Matthias Hechler a jeho příchod vlil do kapely novou krev, takže už na jaře následujícícho roku spatřilo světa album „Act Seven“. Název symbolizuje sedmi let existence kapely a také sedm vydaných desek (mezi ně skupina patrně počítá i box set „Für die Ewigkeit“ z roku 1996).
„Act Seven“ je ve znamení nových věcí. Nový člen, nové logo, nový zvuk. Pryč jsou kreslené covery, album „zdobí“ poměrně nevzhledný a obyčejně působící znak. Nezbytně zbytečné intro „Shining“ vyloženě škodí, úvod nahrávky by bez něj byl daleko údernější. „I Never Die“ je ukázkou nového zvuku Crematory a dosavadní fanoušky musel docela překvapit. Brutální začátek v podobě drsných podladěných riffů zní skoro jak z dílny cyber metalistů Fear Factory. Sekané riffy a Felixův growl působí, jak kdyby Crematory chtěli zpět k extrémnímu metalu. Sloky tomu napovídají, protože i přes parádní atmosférické klávesy jsou tvrdé a temné, ale refrén je v režii melodie. Felix se pouští do čistého zpěvu a klávesy malují líbivou náladu. Každopádně tahle kombinace na tehdejší dobu moderních podladěných kytar a jemnosti působí velice dobře. Paradox mezi oběma světy ještě prohloubí klidná klávesová pasáž, která je zničena brutálním deathovou částí, v níž riffy a Felix doslova zuří. Nechybí ani lehce symfonická půlminutka a Crematory vypadají, že jsou v ohromné formě.
Gotickou tvář kapely mnohem více ukáže „Moonlight“. Skladba si ve slokách příjemně uhání vpřed až k „mazlivému“ a přehnaně líbivému refrénu, čistý zpěv a jeho zkreslení či ozvučení sborů jsou desce na škodu, neboť zní příliš uměle a nepřirozeně. Jedním z největších hitů kapely se stal singl „Fly“. Tahle věc kolovala po klubech a stala se nesmírně oblíbenou. Skladba má takřka taneční parametry. Její pochodový rytmus k tanci doslova vybízí a využití němčiny je zde opět správným tahem. Refrén je zajímavý, načne jej growlem Felix, aby následovala tak trochu pasáž skoro ve stylu reggae. Zní to zvláštně, odlehčeně a pozitivně, „Fly“ ihned utkví v paměti a je hitem každým coulem.
Začátek pohodovky „Memory“ je jak z prosluněné pláže. Velice odlehčená věc, v melodických pasážích prakticky popová, nelze ji však upřít chytlavost. Tvrdší stránku alba pak nastaví „The Holy One“, která může evokovat starší tvorbu kapely, její svižné sloky plné melodického deathu jsou podpořeny výraznými klávesami.
Trochu překvapí doomově zabarvená epická balada „The Game“, zejména atmosférou a zajímavým refrénem, se kterým vypomohl hostující Kalle Friedrich (objevil se i u Mystic Circle). „Waiting“ je další z řady přímočarých, ale hitových kousků made by Crematory. Intenzivní, chytlavá a skvěle poslouchatelná věc, refrén tentokrát opanuje ženský zpěv v podání Lisy Mosinsky (ex-Dark). Závěr alba patří „Awake“, která představuje naprostý standard pro kapelu a ničím nevybočuje z ostatní tvorby. Závěrečná klavírní balada „Tale“, v níž si jako host zazpívá Michael Rorh (Shit For Brains) není bohužel příliš výrazná, ani dojemná.
„Act Seven“ svým moderním zvukem prohloubila rozdíly mezi tvrdostí a melodičností v hudbě Crematory. V zásadě je ale album velice příjemné a moc nekouše. Kapela zde sází na velmi chytlavé refrény a to jí vychází. Závěr desky příliš zajímavý není, možná však i díky „hitovosti“ to dotáhla až na 46 příčku německé prodejní hitparády a stala se do té doby komerčně nejúspěšnější nahrávkou Crematory. Tímto albem však prodejní vzestup nekončil.
|
