Po úspěchu alba „Act Seven“ se Crematory příliš nerozpakovali a následující roku vydali další nahrávku. Dostala název „Believe“, který byl namířen směrem všem pochybovačům, co nevěřili v tvorbu kapely. Pokud bych potkal člověka, který Crematory předtím nikdy neslyšel, ale chtěl by je zkusit, doporučím mu právě tuhle desku. Zde je totiž kapela v té nejlepší formě a navíc hudební obsah přesně koresponduje s tím, o čem Crematory jsou. Tvrdost, melodie, jednoduchost a zapamatovatelnost.
Už od úvodní skladby „Endless“ je znát sice malý, ale slyšitelný posun směrem k tvrdosti. Kytarista Matthias byl součástí thrash metalové scény a právě thrashové kytary jsou nejen v této skladbě citelně znát. S trochou nadsázky by se Crematory najednou dali označit jako gothic thrash metalové těleso, ostatně tento termín sami používali. A Matthias byl velmi výrazný i jako druhý zpěvák a s Felixem se skvěle doplňovali. Následující hitovka „Fallen“ téměř celá Matthiasovi patří a kapela zde malinko vybočí z nastavené tvrdosti. Singl, který dostal i na tu dobu velice moderní videoklip (Crematory už nikdy tak parádní rozhodně neměli), jako by cílil na rádia. Přímočarý tvrdý rock s moderní produkcí a extrémně chytlavým refrénem. Harsh vokálů je zde minimálně a spíš jen jako dokořenění. Videoklip bohužel příliš dlouhou dobu v televizi nepobyl, ale i tak se z „The Fallen“ stal jeden z největších hitů kapely. „Take“ směřuje zpět k tvrdosti. Opět svižné tempo, thrashující kytara, ale také inspirace šlágrem „Fly“. To pochodové, téměř taneční tempo je prakticky stejné.
Že je nahrávka temnější, než bývá u Crematory zvykem, dokáže „Act Seven“ (jasně, opět název minulé desky). Hororově znějící klávesy, tvrdé riffy a Felixův chropot následně přecházejí v melodický refrén, který ze skladby dělá návykovou věc. Jedna z nejdrsnějších písní kapely v historii. „Time For Tears“ na desce příliš nesedí. Trochu ničí tu temnou náladu. Už název napovídá, že má skladba co do činění s největším hitem kapely „Tears Of Time“. V podstatě se jedná o přepracovanou verzi této písně. Překvapivě nezní vůbec špatně a dá se brát jako pomyslný druhý díl.
V temně gotické „Eternal“ zní Felixův growl neskutečně mocně. Řezavé riffy se zabodávají do hlavy a skladba je navzdory své jednoduchosti parádně propracovaná a vystavěná. Crematory se zde nechali unést, vykašlali se na nějaký čistě zpívaný refrén a píseň je tak zcela ve spárech extrémního metalu. Baladická „Unspoken“ oproti tomu působí jako ohromné zklidnění, v němž kapela koketuje s doom metalem. Přesto posluchač nepřijde o thrash metalové riffy. V refrénu (který opět rezignuje na čistý zpěv a nechává zářit Felixův murmur) dominují nádherné takřka neoklasicisní klávesy. Druhým největší hitem po „Tha Fallen“ je „Caroline“, která zní dost romanticky. ať už díky klávesám či melodickému refrénu. Jinak jsou to klasičtí Crematory se vším všudy.
Zajímavým kouskem je více než šestiminutová „Why“. Rozhodně Crematory nemají ve zvyku psát komplikované skladby. „Why“ není také bůhvíjak složitá, ale kapela zkusila něco „většího“ - střídání akustických kytar s tvrdými pasážemi zní výborně, chvilku je to thrash, chvilku gotika. Jedna z nejdelších písní v diskografii Crematory. Jak jsem doposud kritizoval závěrečné klavírní balady, tak na „Believe“ se povedlo prostě vše, včetně konce desky. „Perils Of The Wind“ má emoce, melodii, je dobře zazpívaná a po zásluze se stala častou tečkou za koncerty Crematory.
„Believe“ je přinejmenším jedno z nejlepších alb kapely, ne-li přímo nejlepší. Dokonale se zde smísila tvrdost a melodika. Ono temnější vyznění a thrashující kytary zafungovaly výtečně. Deska se vyšplhala na 34. místo německé hitparády, což je největší komerční úspěch této kapely. Crematory odjeli turné a pak překvapivě skončili. Členové kapely měli zdravotní problémy a důležitým faktorem byly i finance. Chtěli zakládat rodiny a kapela nebyla až tak úspěšní, aby jim dovolila být po této stránce v pohodě. Ještě vyrazili na deset rozlučkových koncertů, jejichž vrcholem byla show na Wacken open air a následné vydání „best of živák“ s názvem „Remind“. Deset skladeb vybírali v hlasování přímo fanoušci, dalších šest zvolila kapela. V jednom z dobových rozhovorů se Markuse Jϋllicha ptali, zda si je jistý, že se už nikdy Crematory nevrátí. Jeho odpověď? "Nikdy neříkej nikdy! Ale pokud bychom se někdy, třeba někdy za dvacet let, budou to určitě úplně jiní Crematory než dosud!“
|
