Na konci recenze k minulé desce Periphery „Periphery III: Select Difficulty“ zazní věta, že k opravdu průlomovému albu směřuje kapela stále blíž a blíž. Je duben 2019, Periphery vydávají další kus nazvaný (pravda, hloupě) „Hail Stan“ a můžeme s klidným svědomím říct, že to kapela dokázala. Zachovala si tvář, a přitom nezůstala přešlapovat na místě a někam se posunula. Čím to?
Faktorů je několik. Zaprvé se Periphery poprvé odpoutali od chapadel studiového systému a jak je poslední dobou zvykem, vydala si svůj materiál vlastními silami. Zadruhé došlo k personálním změnám, odešel basák Adam „Nolly“ Getgood. Zatřetí se při tvorbě písniček ujala maximální možná spolupráce, kdy se pracovalo a tvořilo při seancích a jamování ve studiu. Výsledek? Nejsoudržnější a nejkonzistentnější příspěvek v diskografii kapely.
Tahle progresivní banda si je moc dobře vědoma, v čem tkví její originalita a jedinečnost. Obrovská variabilita a flexibilita různých nástrojů a postupů, kdy je na jedné straně tvrdě podladěný podklad a na druhé straně spousta melodických berliček včetně zpěvu. To vše zůstalo zachováno. Novinkou je trochu temnější tón celé desky, důraz na pěvecké party a hlavně – kolaborace v rámci písní. Dříve totiž fungovala tvorba skladeb tak, že každý měl pomalu vlastní písničku. „Hail Stan“ je od začátku do konce týmová spolupráce a je to z desky cítit na sto honů. Konečně se tak vytěžila na maximum trojice kytaristů, kdy jeden je spíše na masivní riffáž, druhý má cit pro sóla a třetí si tyká s elektronikou. Do toho ještě nezapomeňme, že bývalý basák Getgood s kapelou stále spolupracuje a nahrál všechny party pro basu. Potom se nelze divit, že z kapely čiší pohoda a sebevědomí a začíná otvírákem „Reptile“, který má téměř sedmnáct minut.
Po úctyhodném rozjezdu nás čeká singl „Blood Eagle“, který zaujme svou syrovostí a dravostí, ale i příjemnými melodickými momenty. V dalším sledu se můžou písně pyšnit vymazlenou produkcí (na různých druzích ladění a použitých efektů si ostatně kapela zakládá od začátku), častým střídáním emocí a nálad („It´s Only Smiles“ nebo „Sentient Glow“) nebo vyloženě experimentálním řešením („Crush“ v podstatě neobsahuje kytary). Chvályhodné je, že i když písně poprvé vznikaly v podstatě v jedné místnosti za účasti všech zúčastněných, „Hail Stan“ je i tak velice variabilní a různorodá deska, která nenudí a dokáže překvapit. Sympatické je, že se zde nehraje na nějakou mainstreamovou strunu a stále se zachovává djentová tvář kapely.
I tak se některé úkroky a schválená řešení nemusí zamlouvat všem posluchačům. I když je živě nahraný orchestr výborný nápad, ne vždy je dobré nabobtnat už tak přepálené stopáže ještě instrumentálními dohrami. O elektronice to platí dvojnásob. Někdy je zkrátka méně více a Periphery by ještě mohli dopilovat dramaturgickou koncepci skladeb. Mimoto se jim ovšem „Hail Stan“ (sakra, ten název je vážně debilní) povedl na výbornou – je to jako vždy příjemně tvrdé a rychlé, překypující nápady a patřičně melodické. Příště čekám velké věci.
|
