Kdy už, ksakru…? S londýnskými The Quireboys mají fanoušci tak trochu problém. Stále v paměti jsou totiž první dvě desky, „A Bit Of What You Fancy“ a „Bitter, Sweet And Twisted“, které z této party okolo pekelně charismatického vokalisty Spikea (vlastním jménem Jonathan Gray) udělaly velkou ostrovní atrakci a pasovaly je do role nástupců The Rolling Stones. Potenciál ale zůstal neuvyužit, během let se sestava kapela rozmělnila a když jí nakonec opustil zásadní kytarista Guy Bailey, začalo to jít s kapelou z kopce. Netrpělivě očekávaný reunion v roce 2001 s deskou „This Is Rock N`Roll“ nakonec zůstal daleko za očekávaním a i když je v posledních letech kapela až nebývale aktivní, stále se s leskem v oku může jen vzpomínat na zlaté časy přelomu osmdesátých a devadesátých let.
The Quireboys v této desetiletce vydávají desku v podstatě každý rok. Tato nadprodukce má ale jediný důsledek - poslední alba ani zdaleka nedosahovala takové úrovně jako první dvě kultovní desky. Nejednalo se o žádné průměrné nahrávky, na to je přece jen kvalita zůčastněných muzikantů příliš vysoká, ale přesto šlo v zásadě jen o rutinní práci, kdy kapela předložila kolekce deseti skladeb, které už postrádaly původního ducha, ten esprit výjimečnosti. Neobjevil se na nich tak velký hit, který by mohl konkurovat dávných věcem typu „Roses And Rings“, „Sex Party“ nebo „King Of New York“.
Na novince „Amazing Disgrace“ sice je slyšet, že si s ní kapela dala trochu více práce než například s „Black Eyed Sons“ nebo „Twisted Love“, ale kvalitativně se o výrazně lepší kousek nejedná. Fanoušci dostanou opět tradiční porci skladeb, které se nesou v klasickém quireboysovském duchu, kde prim hraje nakřáplý Spikeův hlas i atmosféra zahulených saloonů Divokého západu, kde chlast teče proudem a kurvy v koutě číhají na svou další oběť. Ano, v tom The Quireboys své kouzlo neztratili a to z nich už navždy bude dělat výjimečnou kapelu.
Opět se zde najde několik skutečně výrazných skladeb, které se bezesporu stanou pilíři tradičních vystoupení kapely, které dodnes nesou ducha cikánské image Hanoi Rocks. Mezi ně rozhodně patří titulní „Amazing Disgrace“, kde potěší zejména silný refrén, ale i velice slušný kytarový motiv ve sloce. Dále je pak na tomto místě nutné zmínit „Eve Of The Summertime“ a uvolněnou „Dancing In Paris“ (právě v takových skladbách jsou The Quireboys v současnosti nejsilnější), kde byste doufali v to, že krize (pokud se dá o něčem takovém v souvislosti s touto kapelou mluvit) je zažehnána. Nakonec potěší i dechy zpestřená úvodní „Original Black Eyed Son“ (vzhledem k názvu desky z roku 2014 působí její název poněkud nepatřičně) a slide kytarou vyšperkovaná „Sinner Serenade“. Tyto skladby tak stojí v protikladu k poněkud rozpačitějším kompozicím jako „Seven Deadly Sins“ nebo „California Blues“, kde se kouzlo The Quireboys lehce stírá.
„Amazing Disgrace“ je tedy další deska do řady v diskografii kapely. Potěší, ale člověk u ní neprožívá skoro až extatické stavy jako u „A Bit Of What You Fancy“. To se ovšem čekat nedalo, ale fanoušek stejně ve skrytu duše doufá, že se této kdysi skutečně výjimečné kapele ještě jeden husarský kousek povede.
|
