Zasvěcení vědí své… Jméno švédského multiinstrumetalisty Tima Skolda už nezáří na scéně takovým jasem, jako když byl velmi důležitým členem kapely Marilyna Mansona nebo když dokázal přenést původně hairmetalovou formaci Shotgun Messiah přes práh nových časů a udělat z ní výtečnou industriálně rock/metalovou úderku (vzpomeňme si na skvělé album „Violent New Breed“). Dnes je trochu v ústraní. Ovšem Skoldovi to vyhovuje. V posledních letech otiskl svůj rukopis do tvorby metalcorových Motionless In White a kromě toho se stále věnuje své sólové tvorbě.
Ta samozřejmě už dávno nenese stopy jeho hairmetalových kořenů, kdy byl tím nejvíc cool členem Shotgun Messiah, ale pohybuje se v čistých vodách industriálu, ve kterém je dnes Skold stále ještě dost důležitým a dalo by se říci i tak trochu vůdčím hudebníkem. Jistě, nikdy z něho nebude nový Trent Reznor a nikdy nebudou jeho alba tak netrpělivě vyhlížena jako díla Nine Inch Nails, ale fanoušci stylu vědí, že s každým dalším dílem pod jeho hlavičkou dostanou kvalitní porci elektronické hudby, řádně zahuštěné metalovým odérem a stopami melodičnosti osmdesátých let. Skold v posledních letech už částečně rezignoval na kytarovou hudbu a svou tvorbu staví především na industriálním lomozu. Ten má samozřejmě hlavu a patu a skladby samotné mají jasně danou strukturu, v níž dominuje výrazná pěvecká linka a leckdy i velmi slušný refrén.
Je tomu tak od první Skoldovy sólovky z roku 1996, kde ještě dozníval vliv Shotgun Messiah a nic se na tom nemění ani s novinkou „Never Is Now“, jenž je sice oproti (například) osm let starému počinu „Anomie“ zase o něco více industriální a rockové vlivy spíše ustupují do pořadí, ale stále má posluchač co dočinění s klasickou Skoldovou tvorbou. Najdou se zde místa, kde důležitou roli hrají kytary, které zdobí například pravděpodobně největší hit alba „Ravenous“ nebo vedou ústřední linku v „American Bluff“, ovšem páteř alba je přece jen trochu jiná.
Skold se v případě „Never Is Now“ pohybuje spíše ve středních polohách, než aby posluchačům naservíroval takový nářez, jako svého času byly skladby „Jihad“ nebo „I`m A Gun“. A není mu cizí ani duch Depeche Mode, který se proplétá věcmi „Pharmaceutical“, „Roses“ nebo „In Another Life“. Ovšem atmosféra desky je především zlověstně plíživá, což je aspekt, který Skold kdysi prohloubil zejména při angažmá u Marilyna Mansona. Střídají se zde polohy, kdy hlavní protagonista k posluchači jemně promlouvá, aby jej pak (jako tunovým kladivem) praštil po hlavě hromovým beatem a přetvrdým kytarovým riffem. Přestože se může zdát, že patnáctiskladbová kolekce působí skoro nekonečně a neuposlouchatelně, začnou z ní posléze vystupovat velmi výrazná místa (především zmíněné skladby „Revenous“, „Roses“, „In Another Life“ a titulní song), která mají sílu na to, aby si udržely posluchačovu pozornost.
Oproti předchozí „The Undoing“ se tak žádný kvalitativní sešup nekoná. V podstatě se pokračuje v podobné linii, kdy Skold opět předkládá přesvědčivou kolekci, jenž posluchače utvrdí v tom, že tenhle člověk ví, co dělá. Už asi nedokáže tak šokovat jako v devadesátých let, ale jeho studnice nápadů pořád ještě nevyschla. Pro fanouška klasické industriální hudby je tak poslech „Never Is Now“ skoro povinností.
|
