Když v roce 1984 vyšlo bezejmenné debutové album Saint Vitus, způsobilo to v undergroundových metalových kruzích nemalé pozdvižení. Tak silné ozvěny původních Black Sabbath na takové úrovni nebyly do té doby ke slyšení snad u žádné jiné kapely. Od tohoto stylu Saint Vitus neuhnuli ani v dalších letech a s příchodem Scotta „Wina Weinricha“ v druhé polovině osmdesátých let jej vypilovali skoro k dokonalosti. Ne náhodou jsou desky z té doby jako „Mournful Cries“ a „V“ považovány za klasiky žánru. Jistě, Saint Vitus nebyli nikdy objevní, protože jejich základ vymyslel Tony Iommi, Gezzer Butler i Ozzy Osbourne už na konci šedesátých let, ale oni sami nikdy nezněli jako bohapustá kopírka a dávali své hudbě šmrnc současnosti a i drobný punc originality.
Ovšem Wino dnes už členem Saint Vitus není a po jeho odchodu v roce 2015 se zdálo, že je s touto losangeleskou legendou definitivní konec. Tvůrčí mozek kapely a kytarista Dave Chandler, poté, co jej opustil i další letitý parťák basista Mark Adams, se nevzdal a udělal logický krok. Nejenže Saint Vitus nepohřbil, ale na místo frontmana angažoval Scotta Reagerse, chlápka, který s ním kapelu v roce 1979 zakládal a jehož jméno nesou jak první dvě alba, tak i počin „Die Healing“ z pětadevadesátého, tedy z doby, kdy Wino trucoval a nebyl součástí kapely. Reagers se tady vrátil na své staré místo. Jako kdyby zamířil domů…
Možná proto novinka zůstala (vcelku logicky) bez názvu. Snad má evokovat návrat do roku 1984, navíc s původním frontmanem, který mezičas trávil prakticky mimo hudební scénu. Hudebně se proto opět jedná o album z klasické díly Saint Vitus, kdy od počáteční, šestiminutové „Remains“ opět rezonují brutálně podladěné kytary, které jsou jak z dílny Tonyho Iommiho a jejichž zmučeně pomalé tempo, poháněné tepající basou, dokresluje poctivou doommetalovou atmosféru. Reagers hned z úvodu dokazuje, že jeho hlas léty spíše vyspěl, než aby ztrácel na své někdejší intenzitě a sám se nebojí střídat klasický zpěv s polohami sahající až někam k murmuru.
I díky tomu je novinková kolekce pestrou nahrávkou, jež vás provede různými zákoutími, které dotváří náladové věci jako „A Prelude To...“, kde prim hraje nezkreslený zvuk kytar a Reagersův deklamovaný projev a „City Park“, jenž uvozuje žabí skřehotání, aby se pak strhl kytarový lomoz, evokující zvuk vichřice. Tyto kousky stojí v protikladu vůči tvrdším kouskům, kterými jsou svižná „Bloodshed“, závěrečná minutová šílící thrash/punkovka „Useless“ a pravděpodobně největší hit desky „12 Years In The Tomb“, jejíž kytarový nástup věrně připomene slavnou sabbathovskou „Children Of The Grave“ a kde překvapí netypicky chaotické a nervní kytarové sólo.
Pokud tohle měla být pro Saint Vitus nahrávka, která je dokáže vrátit na původní pozice, tak se to podařilo takřka beze zbytku. Deska totiž nabízí takřka všechno, co od této kapely můžete čekat. Navíc, i když se jedná o návrat ke kořenům, tak tahle parta nezapomíná, jaký rok se píše v kalendáři. Tento restart se prostě povedl.
|
