Po nadmíru povedené a hlavně důstojné oslavě patnáctiletého výročí, které mj. zahrnovalo vydání dvoudílné kompilace „15 Vol. 1 a 2“, se Arakain pustil do tvorby nové řadovky. Ta předešlá s titulem „S.O.S“ byla přijata vlažně, což do jisté míry zapříčinila situace uvnitř kapely. Postupem se ale rozeklaný stav ustálil (tedy alespoň do té míry, do jaké to území tří až čtyř kohoutů umožňovalo) a do autorských myslí opět vstoupil klid a pohoda. Už při hrubém nástinu nových písní bylo zřejmé, že vzniká cosi výjimečného, avšak – jak praví Jiří Urban – dokud není album smícháno, nemůže být nikdy nic jisté. Původní „podezření“ se však brzy potvrdilo, konkrétně v roce 1998, kdy pražská kapela vrhla na trh studiový zářez s titulem „Apage Satanas“.
Toto album – i díky plnému zvuku z Jandovy Propasti - vyzařuje jakýsi abstraktní pozitivní magnetismus, ke kterému se kapele podaří dobrat pouze jedinkrát za celou kariéru (většinou ale vůbec). Což na druhou stranu neznamená, že je každá z písní vybroušena do poslední tvůrčí mrtě. Dodnes jsem nenalezl nic zvlášť zajímavého na „Šér Chánovi“, jenž působí jako pozůstatek z předchozí fošny „S.O.S“. Už vůbec mě nebere „Hey kritik“, jehož text si to rozdává se samozvanými recenzenty a publicisty, nic proti tomu, jenom škoda, že tak činí způsobem, který dává důvod ke snadnému kritickému sejmutí (viz hlavně refrén). Tím jsme ovšem méně povedenou část díla uzavřeli a nyní zbývá prostor pro položky dobré až naprosto skvělé.
Do poslechu spolehlivě vtáhnou řinčivé kytary a hutné valy písně „A zvony zvoní“ s „doomově“ stylizovaným Brichtovým zpěvem, ještě lepším nápěvem na refrén, ústřední část skladby nicméně malinko zadrhne. O fous lépe si v tomto ohledu vede počin „Mý jméno je plamen“, který dále zaujme zklidněným slokovým pochodem, hravým sólem i krátkým heavymetalovým předělem. Běžné groovy-riffy uvozují o poznání schůdnější vnitřek „Špatných dnů“, „Návrat bohů“ stojí na vyhrávce, jež se skladbou proplétá jako had mezi těly mrtvých vojáků a dotváří náladově zajímavý - ačkoli oproti většině songů přece jenom chladnější - dotyk písně. Co zbývá? Sedm kompozic, které jsou zářivým klenotem nejen tohoto alba, ale také celé arakainovské metalografie.
Vybrnkávaný úsek „Karavany slibů“ střídá mimořádně působivé vyostření, vše v dokonalé a svůdné skladatelské symbióze. „Kyborg“ kontruje dynamickou instrumentací s megahitově vyklenutým - a chytře odloženým - refrénem, aby dané songy do vrcholné trojice úvodní části alba doplnila „Princess“, která je tak důmyslnou variací písně „Princess Of The Dawn“ od Accept, že v ní originální verzi údajně nerozpoznal ani sám Udo. Není se co divit, tradiční zemitost německé kapely zde vůbec nefiguruje, Brichta si navíc do skladby přidal čarokrásnou vokální nástavbu, při které se nám právě slyšené události přímo zobrazují před očima („potil se sál, rezonoval, z cigaret dým, duše nám svázal vzápětí…“), v závěru se navíc dočkáme dokonalého vyústění („já nepřestávám, přivolávám…“). Výjimečná věc, která se právem stala jedním z emotivních středobodů následujících koncertních vystoupení.
Podobně úchvatně se poslouchají také závěrečné čtyři kousky. „Půl století“ je vznešenou baladou, jež éterem proplouvá v jemných poryvech neinverzního sentimentu, který otvírá nebeskou bránu díky chorusové části. Úplně odjinud na to jde „Trip“, který doporučuje devět z deseti huličů. Hypnoticky mámivý obsah korunuje echo-refrén s psychedelickým textem, který nenásilně vjede do chytlavě trylkujícího sóla. Přichází „Promiňte slečno“ a s ní zase jiný hudební příběh. Tentokrát proběhne nepokrytá vzpomínka na thrashové období, slyšíme i záměrně odlehčená, avšak dostatečně zábavná slova, jež jsou v refrénu výtečně našponována za sebe (v mládí jsme zkoušeli danou část odzpívat – odříkat - bez škobrtnutí, kdo zaváhal, platil pivo, bylo tedy neustále co pít). Závěr v podobě vláčně sugestivní titulky (s opět důmyslným vyostřením) znamená skladatelství 1. třídy, zenit, který dotáčí míru nahrávky na přesnou metalovou hladinku. Hit „Apage Satanas“ sestává z nesmírně silných jednotlivých úseků, které mistrovským způsobem zapadají do sebe a plně slouží celku, včetně tklivého vokálního dojezdu, jenž se zároveň stal – stejně jako celý song – rozlučkovou gradací nastávajících koncertů.
Album „Apage Satanas“ mělo obrovský úspěch a dodnes je mnohými považováno za nejlepší zásek Arakainu, případně vrchol veškerého autorského snažení. Na koncertech se kromě skladby „Návrat bohů“ hrálo celé, v roce 2018 navíc došlo ke stejnojmennému turné, které jenom potvrzuje oblibu této desky. Její obsah přitom působí jako dobrý partnerský vztah: občas se vyskytnou slabší momenty, na ty ale dají rychle zapomenout chvíle výjimečné a pamětihodné. Při zpětném pohledu je pak nadmíru jasné, že čas strávený s touhle holkou (deskou) měl a pořád má hluboký smysl.
|
