Ať pátrám, jak pátrám, ze skladiště paměti ne a ne vylovit nějakou kapelu z Paraguaye. A jsem si celkem jist tím, že mladá parta Nightbound z hlavího města této jihoamerické země tuhle statistiku se svým nedávno vydaným eponymním albem nezmění.
Svádět vinu výhradně na zpěvačku Ariannu Cuencu nejde, byť ta se svým sterilním, jalovým, monotónním (a občas i rozladěným) a postupně čím dál tím protivnějším hlasem má na tomhle výsledku největší podíl. Její mužští parťáci se jí v monotónnosti spolehlivě vyrovnají (respektive vyrovnali, rytmická sekce po vydání EP už vzala kramle), ale jejich statičnost aspoň tak netahá za uši. Nápadově prázdno. Nightbound hrají ten nejomšelejší hard rock, jaký si dovedete představit, žádná z melodií do uší nezaleze, kytarová sóla poměrně rychle vyčichnou (byť možná tady by se našla pojistka proti vyletění z kůže), u žádné z vlastních skladeb nemáte potřebu se nějak výrazně rozpohybovat nebo dokonce snad vydržet v rytmickém pohupování až do finále, energie z toho leze tak na rozblikání slabé žárovky, atmosféra se nekoná, zvuk je placatě sterilní. A když se v téhle formě Nightbound na závěr pustí do interpretace výpůjčky „Soldier Of Fortune“ od Deep Purple, člověk jen žasne, jak i z takovéto písně dokážou Nightbound vyprášit veškeré emoce – zase na druhou stranu, až na okamžik, kdy Arianna prapodivně ohýbá a nahání některé fráze, je asi dobře, že se kapela aspoň nesnaží o nějaké osobité znásilnění tohoto klenotu.
Strašně těžko se v případě Nightbound hledá nějaká položka do kolonky „dobře“. Nuda, nuda, šeď, šeď, na tuhle kapelu můžete zase klidně zapomenout…
|
