K čemu vlastně tyhle dánské superhvězdy potřebují nové album, když všechno, co chtěli říct, zaznělo nejpozději na počinu „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“ z roku 2013? Jejich hvězda sice strmě stoupla i po posledním „Seal The Deal & Let`s Boogie“, ovšem album už nenabídlo skoro nic nového, i když se jednalo opět o pořádnou snůšku hitů. Volbeat dneška, to jsou zaplněné stadiony, pro které je jejich muzika dělána, to jsou špičky hitparád na starém kontinentu i v zámoří, ovšem je to taky sázka na jistotu a neochota nebo spíše neodvaha zkoušet něco nového, neotřelého, čímž byla kapela proslulá v prvních letech své existence. Že by se z této dánské čtveřice rodil nový fenomén typu AC/DC nebo že by už neměla co říct?
Někdy před sedmi, deseti lety, byli Volbeat skvělí a senzační. Přišli totiž s originálním mixem hard rocku, rockabilly, punkové svěžesti a trochou metalového pozlátka. Když do svých řad pak dostali výtečného kytaristu Anthrax Roba Caggiana, vypadalo to jako výhra ze sta. Caggiano sice do jejich řad zapadl jako namazené kolečko, ovšem s jeho příchodem jako kdyby se ztratila ta prvotní invence, kterou byli Volbeat proslulí. A je úplně jedno, že dnes baskytaru drží novic Kasper Boye Larsen, na zvuk Volbeat to vliv rozhodně nemá. Novinka „Rewind, Replay, Rebound“ je totiž první deska této party, kde se sami sebe zeptáte proč… Proč vyšla, proč jí má člověk poslouchat…
Novinka samozřejmě není špatná, Volbeat je kapela, jež má okolo sebe silný management a tým producentů, kteří by nikdy nedovolili, aby se na trh dostala polovičatá nebo dokonce mizerná nahrávka. Kapele i jejímu realizačnímu týmu dnes stačí, když vydá desku, kde bude opět několik podařených věcí, které v koncertním repertoáru doplní dávné tutovky a dobře namazaný stroj pojede dál. Ovšem co na to fanoušci, kteří by od Volbeat čekali trochu víc,, notabene při jejich dnešním postavení? Ti v případě „Rewind, Replay, Rebound“ tak trochu spláčí nad výdělkem.
Na novince je slyšet, jak kapela už má ztupené ostré zoubky, které měla na začátku kariéry a že album je dělané proto, aby zafungovalo na první dobrou jednoduchými hity. Od otvíráku „last Day Under The Sun“ se čekalo mnohé, ale ten přináší spíše mírné zklamání. I když nemůže zapřít hitové ambice, do takových věcí jako byly „Cape Of Our Hero“ nebo „The Warrior`s Call“ má daleko. Model je totiž totožný, chybí chvilka překvapení a nakonec až tak úplně nezafunguje ani vlezlý refrén. A to je právě tahle skladba jednou z těch lepších na desce. Album samozřejmě má své vrcholy, zejména staří fanoušci ocení spojení kapely s kytaristou Exodus a Slayer Garym Holtem ve skladbě „Cheapside Slogger“, která je pochopitelně, ještě s „The Everlasting“ nejtvrdší věcí na albu.
Dobře vyzní i „Rewind The Exit“, který uvede melodická vyhrávka jako z dílny Iron Maiden a po trochu hubenější sloce skladba exploduje ve výborném refrénu, který má nádech sentimentu a nostalgie. Slušný je i pilotní singl „Leviathan“ (zejména ve spojení s divokou půlminutovkou „Parasite“), chytlavá „The Awakening Of Bonnie Parker“ a především skvělá „Sorry Sack Of Bones“ s nadmíru zajímavým kytarovým motivem, který připomene dávné mistry horror rocku, jenž zde ostře kontrastuje se skoro až mainstreamovým refrénem. Ovšem proti těmto vydařeným věcem tu stojí například „Maybe I Believe“, zbytečná, punkem načichlá „Pelvis On Fire“ a plytká balada „When We Were Kids“, kteréžto lze považovat za největší přehmaty desky. Nakonec až tak úplně nezafungovala spolupráce s frontmanem alternativních Clutch Neilem Fallonem ve skladbě „Die To Live“.
Na to, že má „Rewind, Replay, Rebound“ skoro hodinu, je tu tentokrát těch skutečně povedených skladeb vcelku málo. Propadák tahle deska samozřejmě není, ovšem Volbeat nikam dál neposunula. Spíše jen potvrdila spekulace o tom, že i když fanoušci do náruče kapely houfně přibývají, ona sama zatím trochu bezradně přešlapuje na místě.
|
