I když to v devadesátých letech vypadalo, že Unruly Child bude jen krátkodechý projekt kytaristy Bruce Gowdyho a klávesisty Guye Allisona, který svým hlasem ozdobil (tehdy ještě muž) zpěvák Mark Free, dnes je tomu úplně jinak. Minimálně v poslední desetiletce se tahle kapela na scéně velmi dobře etablovala a od comebacku „Worlds Collide“, což je jejich určitě nejslabší deska novodobé kariéry, vydává už čtvrté album. A rozhodně to nevypadá, že by tito muzikanti pomýšleli na důchod. Možná právě naopak, protože u téhle kapely se dá říct, že s jídlem roste chuť.
Unruly Child jsou dnes hodně přiživováni labelem Frontiers, který je známý tím, že z nekonečného zástupu šedých hardrockových či AOR kapel vydá kdejakou šmidru, jenž se jen cípkem otírá o staré časy. U téhle kapely je to trochu jinak. Z dávného projektu se stala právoplatná skupina, která funguje ve stejném složení jako na debutu a navíc (a to je důležité) se stejnou skladatelskou potencí. Jistě, dokáže si vybrat také slabší chvilky, jako na zmíněné „Worlds Collide“, ale jinak se o žádné výkyvy kvality nejedná. Ústřední dvojice Gowdy – Allison prostě ví, jak má napsat skladbu, jež bude mít chytrou melodii a přitom nebude působit úplně vlezle, což je u mnohých AOR formací velký problém.
Novinka „Big Blue World“ je dost dobře možná nejlepším dílem, které od comebacku Unruly Child vytvořili. Je to deska uvolněná, plná vznosných melodií, které mají velkou devizu v hlasu (dnes už ženy) Marcie Free. Její hlas skutečně nestárne, pohybuje se ve žhavých polohách a nebojí se ani vylétnout směrem k nebi, ale vše tak činí pro dobro skladeb. A řada z nich se tentokrát povedla. Není zde nic, co by desku dělalo těžkoprdelatou, není zde nic, co by vyloženě tahalo za uši křečovitými melodiemi, psanými jen na efekt. Řada skladeb nepostrádá hitový potenciál, který sice nebude zúročen na vlnách FM rádií, ovšem v rámci svého stylu se bude o šlágry jednat.
Pokud totiž kapela nezačne zbytečně tlačit na pilu jako v „Down And Dirty“ (kde se snaží znít až zbytečně hardrockově, což není tvář, která by jí slušela), dostane se k posluchačovým uším řada čarokrásných melodií, které neagresivně plynou, ovšem z hlavy je jde dostat dost stěží. To platí asi nejvíce o hravé „Will We Give Up Today“, jež má velkou sílu už ve svém začátku, který uvede skvostně zahraná kytara. Postupně vše přes příjemnou sloku spěje až do chytře napsaného refrénu, jenž na první poslech postrádá stadionovou údernost, ovšem nenechte se mýlit. Několikanásobné zkoumání odhalí její krásy a fakt, že právě ona skladba může stát vedle těch nejlepších, jaké kdy Unruly Child napsali.
A takových můžeme na „Big Blue World“ najít mnohem víc. Pokud jde o úderné refrény, tam jednoznačně vede svižnější „Breaking The Chains“ a úvodní „Living In Someone Else`s Dream“, kde sice původní spojení kytary a kláves může navodit trochu pobavený úsměv na tváři, ale jinak se jedná o skutečnou AOR hymnu, jež v sobě sdružuje ty nejlepší aspekty tohoto stylu. O to se snaží i klavírní balada „Beneath The Steady Rain“, která se však pro svou unylost mine účinkem a z klidnějších skladeb proto mnohem více boduje „Are These Words Enough“, kde je velmi vítaným zpestřením použití hammondek.
Unruly Child na posledních dvou albech rostou do krásy a ukazují, že v nich ještě stále dřímá potenciál, který odhalili na výborném debutu. Nikdy samozřejmě nedosáhnou takových výšin jako Foreigner nebo Journey, ale i těmhle mohykánům stylu se mohou podívat směle do očí. Tuhle kapelu se tedy konečně vyplatí sledovat.
|
