Sonata Arctica vydala svou jubilejní desátou řadovou desku a ta svým obalem může trochu klamat. „Talviö“ (Zimní noc) zobrazuje zimní krajinu, což je pro kapelu typické a může to evokovat, že se bude jednat o klasickou desku Sonaty Arcticy. Jenže tak to opravdu není. Kapela se totiž rozhodně nevrací ke svému projevu ze začátku kariéry. Sonata Arctica se propracovala od power metalových počátků a progového období až k minulému zvláštnímu počinu „The Ninth Hour“, který chvílemi kapelu směřoval až někam k rockovým vodám. Změnil se především zvuk. Ten moderní metalový vystřídal poněkud hodný, milý, ale nevýrazný sound, který právě dával nahrávce spíše rockový odér.
„Talviö“ svým způsobem pokračuje v nastolené cestě. Hlavní devízou Sonaty Arcticy vždy byla chytlavost. Singly vypuštěné do éteru ještě před vydáním alba ale přivodily spíše rozpačité pocity. „Cold“ svým úvodem připomněla starší hit kapely „I Have Right“, ale dále nepřinesla příliš dobrý refrén a celkově působila zvláštně. Jaksi unaveně, bez jiskry a nějakého silného nápadu. Za to může i Tonyho zpěv, který zní slabě, Tony se navíc ve videu chová jako přeafektovaný šílenec. To samé předvádí i v druhém klipu k „Who Failed The Most“. Člověk má až strach o jeho duševní zdraví. Samotná skladba „Who Failed The Most“, stejně jako „Cold“, vyvolá spíš rozpačitost než nadšení. Nejedná se o žádný hit na první dobrou, ale o „citlivou“ hard rockovou píseň, která nakonec nabídne hezkou melodii, ale příliš dlouho se vám v paměti neohřeje. To je asi největší zklamání desky. Chybí pořádný hit. Melodie Sonata (vlastně Tony) stále skládá pěkné, jen buď zní jako recyklovaný materiál nebo jednoduše nejsou tak chytlavé.
Zklamaní budou nejspíš power metaloví fanoušci. Příliš muziky tu pro ně není, ačkoliv úplně na tento styl kapela nerezignovala. Hned úvodní „Message From The Sun“ je solidním metalovým kouskem. „A Litlle Less Understanding“ také může potěšit starší příznivce, nicméně velká část skladby připomíná období desky „Unia“. Mezi tvrdší kousky můžeme počítat i „Demon´s Gate“, který kombinuje power metalové prvky (parádní riff) s košatými teatrálními melodiemi. Důležitou součástí tvorby kapely jsou rovněž balady. „The Last Of The Tombs“ je popová, velice emotivní písnička. A překvapivě je velice povedená. Totéž se dá říct i o „The Garden“, která celou desku uzavírá, ale zde by si asi člověk představil jiný konec nahrávky. Po „The Garden“ se vám totiž může lehce stát, že usnete, v podstatě zní jako ukolébavka (bez ironie).
Zklamání, vyměknutí, rozpačitost, unavenost. To vše vás může při poslechu „Talviö“ napadnout (ano, tuším, že některé z vás napadnou i vulgární výrazy). Již jsem zmínil Tonyho mnohdy ztrápený zpěv bez energie, ale k celkovému „unavenému“ dojmu přispívá i zvuk. Ten je nevýrazný, slabý a má problém s kytarami, které někdy zní překvapivě dobře, čitelně, ale jindy jako by zmizely. Je možné, že se Sonata Arctica snaží o dynamiku zvuku a jistou autentičnost, to samé platí o zpěvu. Prostě se vše obejde bez větších úprav. Jenže výsledek není až tak dynamický, spíš Sonata zní jako bez šťávy.
Zvláštní potom je skutečnost, že nejenergičtější skladba na desce je instrumentálka „Ismo´ Got Good Reactors“. Tady kapela experimentuje a konečně zrychlí. Bicí mají najednou razanci, klávesy v pozadí tvoří zajímavou epickou atmosféru a do čela se dostává sólující kytara, která tvoří melodii. A ono to funguje. Druhou takovou nejzajímavější a nejlepší písní je „Storm The Armada“. Začátek překvapí jistou podobností s Iron Maiden, i oni takhle rádi vybrnkávají začátky některých svých písní. Následně se skladba rozjede do středního tempa a přináší to, co je na Sonatě skvělé. Melodie, emoce, ale i metalové riffy. Kombinace, jež kapelu vždy zdobila. Dokonce i popěvek v pozadí zní chytlavě, stejně jako dobře využité klávesy.
Je těžké „Talviö“ jednoduše odsoudit nebo naopak pochválit. Je kontroverzní, rozpolcené a nejednoznačné. Rozhodně s každým poslechem roste, a proto je třeba počáteční skepsi překonat a dát mu šanci. Obsahuje pestrou paletu písní, které mnohdy odkazují na všechna období kapely. Některé z nich jsou povedené („Demon´s Gate“, „The Last Of The Tombs“, „Ismo´ Got Good Reactors“, „Storm The Armada“), jiné naopak („Cold“, „Who Failed The Most“). Největším mínusem je absence větší energie. Jako by desce chyběl elán. I proto může odradit spoustu posluchačů. „Talviö“ dostává v podstatě průměrnou známku, přitom Sonata Arctica rozhodně průměrná není. Je stále originální a jedinečná. „Talviö“ ale není deska, jakou by si člověk od této kapely přál. Příště snad přibude energie a především lepší melodie.
|
