Opeth to s každou další deskou mají těžší a těžší. Jsou na ně kladena velká očekávaní. A není se čemu divit, vždyť mají na kontě skvělé počiny jako „Blackwater Park“, „Damnation“, „Ghost Reveries“ či „Pale Communion“. Dnes patří mezi nejznámější a komerčně nejúspěšnější kapely, hrající progresivní rock či metal. Stále velmi diskutovaným tématem je, zda si tito Švédové k pojmu „prog“ někdy přidají opět „death“. Od desky „Heritage“ totiž kapela změnila směr a oprostila se od death metalových vlivů a zpěvák Mikael Ackerfeltd již nevyužíval growlování. Fanoušci však s vydáním každé nové desky opětovně tuto věc řeší. Vrátí se Opeth ke svému starému stylu?
Novinka „In Cauda Venenum“ odpovídá opět stejně. Opeth se od svého „starého já“ příliš neodklonili, jen nevyužívají, growl a nahrávky navlékajíí do lehce archaického balení. Produkce se zdá příliš retro, ale je nutné zdůraznit, že zvuk je vynikající. Je to jen nezvyk oproti dnešní mnohdy plastické produkci. Ačkoliv „In Cauda Venenum“ nepatří k nijak překvapivým deskám, připravili si Opeth pro své posluchače výzvu. Album totiž vychází jak v angličtině, tak i v rodné švédštině. Sama kapela preferuje právě švédskou verzi a já musím konstatovat, že tento jazyk dává hudbě Opeth opět nový rozměr. I díky švédštině působí deska magicky a zároveň velice melodicky.
„In Cauda Venenum“ zní tajemně až mysticky. Má silnou jednolitou atmosféru, kterou skvěle připraví zajímavé intro „Livets trädgård/Garden of Earthly Delights“. Takřka plynule na intro navazuje „Svekets prins/Dignity“, která by se dala popsat jako sedmdesátkový progresivní rock, dokreslený tradičními melodiemi z dílny Opeth. Začátek skladby svým mluveným slovem a klávesami připomíná maďarské progové pionýry Solaris, nicméně v dalších minutách píseň roste a košatí. Psychedelie si podává ruku s hard rockem, a i když skladba není vyloženým hitem, dokáže ihned upoutat.
S „Hjärtat vet vad handen gör/Heart in Hand“ Opeth přitvrdí. V hlavní roli je výrazný riff a také velice živelné bicí, které znějí jednoduše epicky. Důležitá je rovněž výrazná melodická linka. Mikael Ackerfeltd předvádí skvělý, i když pro něj standardní výkon. Osmiminutová skladba se vlní, mění, žije a dýchá. Stále se něco děje a posluchač je neustále konfrontován s ohromným muzikantským umem celé kapely. Nechybí ani pro kapelu tolik typické využití akustické kytary a změny nálad. „Hjärtat vet vad handen gör/Heart in Hand“ není hit, ale je velice chytlavá. Opeth se často dívají směrem k historii progresivního rocku, ale také ke své vlastní. Toho je důkazem i „De närmast sörjande/Next of Kin“ jež zní, jako kdyby Opeth vzali třicet let starý prog rock a obohatili ho o své akustické mezihry. Skladba však překvapuje napínavou, téměř filmovou atmosférou a zpočátku nevýraznou symfoničností. V závěru písně však smyčce ovládnou prostor a napětí dosáhne maxima.
Na dojemnou strunu hraje balada „Minnets yta/Lovelorn Crime“, pozornost poté na sebe strhne následující „Charlatan“. Jedná se totiž o nejspíš největší překvapení desky a její vrchol. Opeth zde odpovídají na otázku, „jak by zněl djent v sedmdesátých letech“.
Baskytara zní takřka „obludně“ a v kombinaci s klávesami vám vyrazí dech. Perfektní moment nastane, když Mikael začne zpívat, to je velice akční a dramatická pasáž. Přes nesmírně tajemný a zvláštní závěr písně (který je vlastně rozhovorem mezi matkou (nejspíš) a synem) se jedná o vrchol desky a nejagresivnější věc nahrávky. Druhou netypickou položkou desky je „Banemannen/The Garroter“. V podstatě se jedná o ponurou a znepokojující jazzovou skladbu, která zní překvapivě, ačkoliv jazz není pro Opeth nic nového. „Kontinuerlig drift/Continuum“ je důkazem mistrovské práce Opeth s kontrastem mezi elektrickou a akustickou kytarou. Právě zde je tento jev nejvýraznější, i když kapela s oblibou akustiku využívá v průběhu celé desky.
Pokud je „Charlatan“ vrchol alba, pak si představte, že na ten vrchol zapíchnete hrdě vlajku. Tou vlajkou by byla závěrečná „Allting tar slut/All Things Will Pass“ . Nejdelší věc nahrávky překvapuje svou temnotou a epickou atmosférou, Opeth zde probouzejí své doom metalové umění pomocí dlouhých riffů, epických kláves a bicích nazvučených tak, aby měly dlouhou ozvěnu. Tenhle song by se mohl líbit těm, kteří volají po „starých“ Opeth, ačkoliv ani zde se growlu nedočkají (i když by se sem hodil). Kapitola sama pro sebe jsou potom naprosto fantastické a lahodné kytary.
„In Cauda Venenum“ je album bez chyb. Zároveň také bez velkého hitu. Funguje jako celek a pod kůži se posluchači bude dostávat jen pozvolna. Tahle nahrávka chce delší čas na vstřebání a jedná se o těžší poslech. Opeth se nijak neposunuli, ale také nepřešlapují. „In Cauda Venenum“ je v rámci možností velice pestré a hudebně bohaté. Opeth jsou zkrátka vždy zárukou velice zajímavé muziky. Kapela si stále libuje v „retro“ zabarvení své hudby, ale metal hrát nezapomněla. „In Cauda Venenum“ je výborná deska. Přesto občasný stesk po starých časech nezažene.
|
