„Deset kroků zpět“, „Dvacet černých růží“. Názvy svých alb dokáže kapela Rimortis krásně sledovat tok času, z titulu toho aktuálně vydaného je zjevné, že si Rimortis odškrtli svůj druhý křížek. Jediným členem kapely, který tuhle dlouhou cestu plně absolvoval, je v současné době již jen její kapelník a baskytarista Vašek Mrzena. Takže přijměte pozvání z úst toho nejpovolanějšího k prozkoumání aktuálního dění v kapele, představení nového alba i k tradiční procházce lyrickým světem Rimortis.
S novou deskou jste se vrátili ke svému tradičnímu dvouletému rytmu vydávání alb. Byl termín vydání desky „Dvacet černých růží“ stanoven na letošek i proto, že slavíte dvacetiletku?
Bylo to ovlivněné dvacetiletou existencí, respektive tím výročím. To znamená, že určitě nebudeme chrlit další desky po dvou letech. Udělali jsme po dvou letech první čtyři CD, pak jsme nastavili cyklus po třech letech, „Ozvěny minulosti“ se už ze známých důvodů odsunuly a byly po pěti, teď jsme udělali desku po dvou letech, protože jsme chtěli dohnat tu díru a chtěli jsme stihnout oslavu dvaceti let. Rozhodně další odstup mezi alby bude minimálně tříletý. Mohlo by to být rychlejší, je nás víc skladatelů, nicméně bohužel stárneme a kapela nemá šanci se potkávat a pracovat tak intenzivně, abychom to zvládli za dva roky a nebylo to pod tlakem a ve spěchu. Kluci už nejsou středoškoláci ani vysokoškoláci, už jsou všichni mimo školy, většina už má rodiny, děti, to znamená, že tříletý cyklus je optimální.
Je to po čtrnácti letech poprvé, kdy se vám podařilo nahrát desku podruhé za sebou ve stejné sestavě. Jak se ti podařilo namíchat tuhle chemii, kdy nikdo neodchází a všichni jsou v pohodě?
Máš pravdu, vlastně se to stalo za existence Rimortis teprve podruhé, kdy jsme zvládli dvě desky ve stejné sestavě. Když se nová sestava dala dohromady, tak jsme hned makali na dokončení „Ozvěn“, takže tím je alibi, proč jsme to stihli ve stejné sestavě trochu vyřešené (smích). Jsme přesně na hraně toho, že tomu dáváš strašně moc energie a času, ale ta odezva ať už finanční nebo morální není taková. To znamená, že to, jestli sestava bude stabilní, jak často budeme desky dělat a jak často budeme koncertovat, není vůbec snadná otázka.
Zmiňuješ morální otázku věci – máš pocit, že současná doba je taková, že lidi nechodí na koncerty, nekupují desky a nezajímají se tolik o muziku?
Myslím si, že to tak je, ale musíme rozlišit scénu žánrově. Jsou tady kapely, které si na návštěvnost stěžovat nemůžou, ale to se rozhodně netýká power, melody, či speed metalu. Fanoušci téhle muziky radši půjdou na velkou zahraniční kapelu a nebo na velké festivaly typu Ostrava v plamenech, Masters Of Rock, Rock Heart a Metalfest, než že by šli podpořit domácí kapely. Ty velké skupiny jsou úplně jiná liga. V minulém rozhovoru jsem dostal otázku, jestli si myslím, že by se Rimortis mohli dostat návštěvnostně na úroveň Kabátu, Traktoru a podobných kapel. Nikdy nemohli, protože bychom museli strašně zkomerčnět, ve smyslu ubrat na rychlosti, ubrat na počtu zahraných not a akordů, ubrat na složitosti a přemýšlivosti textů. Prostě všechno bychom museli okleštit na samotné jádro a tak my skládat neumíme a nechceme. To by už nešlo od srdíčka. Ty nůžky a propast se mezi kapelami návštěvností úspěšnými a mezi kapelami, které chtějí dělat „umění“, čím dál tím víc otevírají.
Máte za sebou dvacet let. Aktuálně jste křtili novou desku, chystáte ještě nějaké připomenutí svého výročí?
V podstatě ne. Tím, že jsme udělali dvojalbum, tak nám to zabralo strašně moc času. Proběhly dva křty, moravský v Sobůlkách, český v Úmyslovicích a tím oslavy končí. Odjeli jsme letos třicet koncertů, ještě jich deset odjedeme, takže ta oslava je vlastně skrytá v naší práci na CD.
Ty jsi v Rimortis jediný, který prožil celých dvacet let kapely, tak pojď bilancovat. Jak bys charakterizoval tato dvě desetiletí svého života a života kapely?
Prolétlo to strašně rychle! Jak pořád plánuješ a jedeš, tak už dneska v říjnu domlouváme koncerty na příští rok, ale už i na ten další, což je šílené. Já nevím, co bude za půl roku, a mám slibovat koncert, který bude za dva roky. V podstatě je to dost děsivé.
Kdy ti bylo nejvíc hej a nejvíc ouvej?
Celých dvacet let je ve vlnách, chvíli se daří, chvíli je útlum, ale my si nestěžujeme ani na prodejnost ani na zájem pořadatelů, ani v podstatě na návštěvnost. Byly roky skvělé, třeba v období alba „Deset roků zpět“, dobrá sestava, lidi chodili, to bylo úspěšné období. Nejvíc ouvej mi bylo, když docházelo ke změnám sestavy, když nemůžeš najít správného spoluhráče, když ti jeden skončí a nemáš za něj adekvátní náhradu, to jsou těžké situace, ale vždycky jsme to ustáli. Rimortis vlastně nikdy neměli dlouhou pauzu z důvodu, že by chyběl muzikant, vždycky jsme to nahradili a nahradili dobře, vždycky se úroveň zachovala nebo zlepšila. Za těch dvacet let to nikdy nedopadlo, aby to bylo úplně blbě. Když by odešli muzikanti a nebyla by hned adekvátní náhrada, tak se holt počká, to se nedá nic dělat.
Je složité pro tenhle žánr najít muzikanty?
Velmi. Náročnost na muzikanta je velká, možná kdysi měli hudebníci představu, že Rimortis je drhnutí akordů a dva kopáky, ale to už dávno tak není. Ta muzika je dost technicky náročná, když jsme měli nějaké konkurzy, tak se přihlásilo mraky lidí, ale 90 % uchazečů to nebylo schopno zahrát nebo zazpívat. Kytaristi nedávali sóla, bubeníci nedávali rychlost, zpěváci nestačili rozsahem, neboť potřebujeme zpěváka, který má rozsah do výšek. Takže najít muzikanta do tohoto žánru je velmi složité, navíc hodně koncertujeme, takže člověk na to musí mít čas, kvůli dojíždění je třeba, aby to nebyl člověk z druhého konce republiky, takže komplexně je to velmi složité.
Je to v historii Rimortis poprvé, kdy se na jedné desce objevují tři interní autoři. Jak moc to podle tebe vaši muziku obohatilo?
V době, kdy jsem desky dělal sám, to znamená hudbu, texty i aranžmá, tak jsme to tak chtěli já i kapela. Kluci mi prostě řekli „dělej to, máš nápady, vypleň ten šuplík, ve chvíli, kdy budeš skládat blbosti, tak do toho zasáhneme a začneme dělat taky“. Takže jsem v podstatě tři čtyři cédéčka udělal sám a pak jsem už věděl, že to, co můžu kapele skladatelsky nabídnout, tak jsem už nabídnul, musí přijít někdo další. Byl jsem rád, že kytaristi začali chodit se svými nápady a mě bavilo pracovat s polotovary, které přinesli, motivovalo mě to. Poslední desku jsme udělali tak, že jsme tři vyrovnaní autoři, já napsal dvě věci, Jirka Vrba tři a Martin Čermák čtyři. O těch písních jsme komunikovali, stejně jsme je dělali společně, nicméně původní náměty písniček jsme přinesli v tomhle počtu. Musel jsem napsat devět textů, takže to, že jsem měl trochu uspořený čas a práci s tím, mi vyhovovalo. Zajistila se tím barevnost desky, každý skládáme trochu jinak, i když samozřejmě v mantinelech Rimortis, protože vnímáme to, jak by to pro kapelu mělo být správně. Jestli pánbůh dá a bude další CD, tak ten trend udržíme a budeme skládat minimálně ve třech lidech.
Změnil se pro tebe nějak zásadně způsob práce, když nápady chodí od ostatních kluků a nejsou jen od tebe?
Určitě. Pro mě je to rozdíl, co se týče textování a vytváření zpěvových linek. U nás je systém práce jednoduchý. Pokud je písnička moje, tak je moje se vším všudy, tedy hudba, text i zpěvové linky. Pokud je ta skladba Martina Čermáka, tak jeho je hudba, můj je text a zpěvové linky, protože Martin mi řekne „naveď si ten text do melodií, jak chceš“. A třetí způsob práce je s písničkami Jirky Vrby, kde on má kompletně hudbu, ale už má i zpěvové linky a do nich se já trefuju textem. To je v podstatě taková mozaika. Slyším dlouhou notu, musím dát dlouhou slabiku, slyším krátkou notu, musím dát krátkou slabiku. A to je samozřejmě dost složitá disciplína. Takže jsme to s Jirkou udělali trochu obráceně. Poprvé v historii kapely jsem napsal básničky a Jirka je zhudebnil, což je pro nás oba mnohem jednodušší styl práce. Takhle vznikly písničky „Havran a vlk“ a „Hledání“ a myslím, že se obě písničky povedly i s tímhle pro nás úplně novým systémem práce.
Píšete do šuplíků, máte případně nastřádané nápady i na příště?
Takhle vůbec nepracujeme. Z každého motivu, když se na něm bude pracovat, se dá něco udělat. Samozřejmě, že autoři musí být tvrdí v prvopočátku sami u sebe, když si tvoří to, co chtějí použít, tak už tam si každý udělá svoje síto nápadů. A ve chvíli, kdy něco pošle zbytku kapely k posouzení, tak tam už pracujeme s tím nápadem jako s berným. Když to řeknu jinak, všechno co kapela vypustí, bylo hned myšleno, že to použijeme, takže nemáme žádné šuplíky, prostě použijeme všechno, co vymyslíme.
Pojď mi představit novou desku, co na ní člověk najde, na co se na ní může těšit?
„Dvacet černých růží“ v podstatě drží model výročního alba „Deset kroků zpět“. To znamená, že na prvním disku je devět vlastních písniček plus klasická předělávka jedné věci českého interpreta, na druhém disku je deset našich starých věcí předělaných k letopočtu 2019, protože jsme chtěli dát fanouškům dárek ke dvaceti rokům, za to že jsou s námi, že nám drží přízeň. Předělali jsme skladbu „Ráj“ od Dana Hůlky, ta spolupráce vznikla velmi jednoduše. Zpěvák Láďa Spilka sedí s Danem v divadle v šatně, takže se bavili o tom, že chystáme desku, že na každé desce máme nějakou předělávku a Dan navrhl, jestli nechceme použít „Ráj“, že bychom udělali duet Ládi s Danem. Takže jsme se toho chytli a výsledek si každý může na desce poslechnout. Na druhé CD proběhl výběr deseti starých věcí velmi jednoduše, vybrali jsme písničky, které jsou za ty roky úspěšné u posluchačů ať už naživo na koncertech, anebo je to vidět v anketách na našem webu, kde u každé desky člověk může zahlasovat, co se mu líbí a co ne. Samozřejmě dalším hlediskem výběru bylo to, že to budou jiné písničky, než jsou na prvním Best Of z roku 2009. Další myšlenka proč jsme to udělali takhle, byla ta, že jsme chtěli ukázat fanouškům, jak staré písničky zpívá nový zpěvák Láďa, aby se s tím mohli ztotožnit, aby si to mohli naposlouchat s jeho zpěvem, protože devadesát procent těch písniček hrajeme na koncertech.
Která z těch částí desky je z hlediska práce pro tebe ta náročnější, předělávání starých věcí anebo tvorba novinek?
Musím předeslat, že zbytek kapely byl ze začátku k tomu Best of trochu skeptický, kluci nevěděli jak to uchopit. Já jsem měl hned jasnou představu, jak s těmi písněmi pracovat, možná proto, že jsem z nich devadesát procent složil a věděl jsem, že s Martinem uděláme dobré kytary, Jirka to velmi obohatí novými aranžemi kláves a byl jsem si jistý tím, že s Láďou uděláme takové úpravy zpěvu, že to bude dobré a že se to lidem bude líbit. Když jsme tu desku udělali, tak mi zbytek kapely dal za pravdu, že se to povedlo, že se ta deska líbí i jim. Samozřejmě víc práce je vždycky na těch nových věcech, přestože si myslím, že šly relativně rychle z důvodů, které jsme už zmínili. Skládali jsme ve více lidech, já jsem měl dostatek času udělat texty, už za tři a půl měsíce jsem měl devět věcí hotových, což obvykle nemívám. Běžně pracuju postupně tak, jak písničky vznikají, teď jsem to udělal nárazově. Myslím, že deska vznikla rychle a byl čas s nápady pracovat, protože jsme to dělali rok. Pak už bylo na klucích, aby si to dotáhli ve svých aranžích a nástrojích.
Jak u vás technicky probíhá výroba alba?
Všichni jsme schopni si nahrát svůj nástroj doma, pak se to sejde u mě, Láďa to nazpívá a máme polotovar, který vyčistím, sestříhám a upravím tak, že potom vezmeme jenom externí disk a svačinu a jedeme do studia, kde se zvukařem už jen to album zkrášlíme a nafukujeme, děláme efekty, výsledný zvuk. Tentokrát jsme to dělali v Nymburce u Martina Hollandra v jeho Hollysound studiu. Martin je mladý člověk, který má neuvěřitelný rozhled v hudbě, sám je rockový kytarista, neuvěřitelná výhoda byla, že jedna z Martinových oblíbených kapel v mládí byli Rimortis, dokonce mi řekl, že „Zvony fantazie“ byla písnička, na které se sám naučil hrát rychle. Takže od začátku věděl, jak to má uchopit, jak to bude znít, protože nás znal. Ta práce byla bezvadná, Martin je hrozně šikovný, on například míchal a masteroval i poslední desku Arakainu, takže dneska už dělá s velkými kapelami a my jsme se zvukem velmi spokojení.
Tradiční součástí našich rozhovorů k vašim deskám vždycky byla procházka po textech. Co mě prozradíš o lyrické náplni aktuální desky?
Při psaní textů musím slyšet hudbu od kluků, musí mě to nějakým způsobem inspirovat, musí na mě ta písnička vždycky nějak dýchnout, musí to mít atmosféru, aby se mi to dělalo dobře. Můžu mít v hlavě nastřelená nějaká témata, o kterých chci psát, ale je to o tom, že když mám smutné téma, nemůžu to dělat do vyloženě veselé písničky, jen proto, že tu veselou někdo přinesl. Musí to mít tuhle pospolitost, navíc Jirka má občas konkrétní představu o tom, o čem by chtěl, aby to bylo, protože i on skládá hudbu pod vlivem nějakých emocí. Text úvodní skladby „Starý dům“ je o tom, že všechno, co tady na tom světě je, má nějaký důvod, proč to tady je. Ať je to nové, hezké nebo staré a zašlé, mělo to nějaký účel. Téma jsem našrouboval na starý dům, protože je to melancholické, romantické, lyrické, dobře se to píše, nicméně platí to úplně o všem. Všechno, co tady na tom světě je, je tady z nějakého důvodu a má to svou opodstatněnost.
Takže nemáš nějaký konkrétní dům, nějaké tvoje oblíbené místo?
Ne, je to myšlenka o tom, že ten dům tady byl pro někoho, něčemu sloužil a jenom dospěl do stáří.
Tohle je jeden z melancholických textů, kterých je na téhle desce celá řada, na Rimortis až nezvykle často. V tomhle směru asi nejsilněji na mě zapůsobilo „Za horizontem“.
„Za horizontem“ je téma vážné a smutné. Je to o lásce, ale je to smutné v tom smyslu, že je to láska mezi dvěma ženami a ještě navíc nenaplněná a nevyslyšená. Je to o mladých holkách, které se v pubertě hledají a příběh končí sebevraždou jedné z těch dívek. Inspirovalo mě to, že se ty věci doopravdy dějí, jen se o tom moc nemluví, lesbická láska je u nás pořád takové tabu.
Další podobně smutný motiv se objevuje v titulní skladbě, která je věnována památce Tomáše Fialy.
„Dvacet černých růží“ je dost reálná, je pod vlivem toho, že dost brzo odešel náš velký kamarád Tomáš Fiala. To byl týpek z Olbramovic, který tam s námi dělal festival, ale měl leukémii a zemřel v nedožitých čtyřiceti letech. Odešel člověk, který nám byl velmi blízký, byl to milý a bezelstný kluk z vesnice, pohodář, toho si neviděl v životě naštvaného… Najednou onemocněl a bylo to dost rychlé…
Zmiňoval jsi, že nemůžeš psát smutný text do veselé melodie. Přesto když poslouchám Rimortis, tak bez toho, abych se zaměřil na texty, tak ve vaší hudbě je stále přítomný optimismus. Nepereš se s tímhle kontrastem?
Na většině textů se snažím ukázat boj dobra a zla. Samozřejmě se naivně snažím, aby to dobro vždy zvítězilo. Pokaždé se to nepovede, stejně jako v reálném životě, a proto ta muzika a melodie jsou optimistické a ty texty v sobě občas mají pesimismus. V textech je souboj dobra zla a zároveň je to souboj veselé muziky a smutného textu, to je ta druhá poloha a kontrast.
Co je základní myšlenkou skladby „Hledání“?
Celý život něco hledáme. Klid, vhodný kolektiv, partnera, dobrou práci, štěstí v životě... Pořád se za něčím ženeš, pořád něco hledáš, zkoušíš, zkoumáš, ale vlastně dopředu nevíš, co je správné a kde to hledat.
Našel jsi v Rimortis to, co jsi hledal před těmi dvaceti lety?
Ano. Já v podstatě pořád hraju z toho základního muzikantského pudu. Prostě mě baví hrát a baví mě hrát moje vlastní písničky. A to Rimortis naplňuje dokonale. Děláme vlastní věci, děláme je často a často koncertujeme, takže to co jsem od kapely úplně na začátku chtěl, tak mám. Nikdy jsem nedělal kapelu pro to, abych z toho byl slavný a bohatý. Buď to přijde, protože to děláme dobře anebo to nepřijde, ale není to primární. Primární je hrát svoje písničky lidem, kteří je chtějí slyšet.
Co bys tedy s Rimortis ještě rád dosáhnul?
Těch met je spousta, týkají se návštěvnosti, prodeje, úspěšnosti kapely jako takové. Chtěl bych, aby sestava byla ustálená v tom smyslu, že všech pět lidí chce hrát tenhle žánr, chce to dělat organizačně, ekonomicky i lidsky tak, jak to děláme. Pak budu spokojený s tím, že moji kolegové muzikanti jsou spokojení, že jdeme stejným směrem a chápeme to, jak se kapela může v rámci české scény pohybovat, protože nejsme mainstream nebo střední proud, o který by byl drtivý zájem všude.
Velice poetická záležitost je „Havran a vlk“.
Vždycky jsem měl vizi nebo plán udělat text, kde se pořád budeš vracet k jednomu stěžejnímu verši. Tady je verš „…a havran krouží nad hlavou“ , v textu se to opakuje v každé sloce i v refrénu na konci. Je to o tom, že vlk si žije svůj vlastní život, ovlivňuje si ho sám, je to vlk samotář, ale pořád má nad sebou havrana, který sleduje jeho kroky a rád by občas zasáhl nebo něco změnil, ale z pozice havrana proti vlkovi to nikdy nemůže udělat, protože je v podstatě slabý. Je to šelma proti kořisti. Havran má výhodu v tom, že může létat nad vlkem a vlk ho nikdy nedostihne, a vlk je šelma, kterou ten havran nikdy neovlivní.
Je to nějaká paralela tvého života?
Přesně tak, je to životní paralela a ukázka toho, jak pracuju s relativně obyčejnými hmatatelnými lidskými tématy, ale převléknu to v textu za nějakou metaforu, aby to bylo lyrické a poetické.
„Kletba rodu“ míří do historie, jaký k ní máš vztah?
„Kletba rodu“ má sice historický námět, ale jde o současné téma. Veškeré národy a veškeré lidstvo, které se nebrání a které nebojuje o svoje přežití, tak nepřežije a zaniká. Mám historii rád z pohledu běžného čtenáře, nejsem do ní žádný zapálený fanatik. Ale myslím si, že tady je paralela a spirála, ve které se jednotlivé věci vrací. Když zůstaneme u tohoto textu, tak nájezdy islámu do civilizované Evropy jsou dneska, ale ty byly už spoustu staletí před námi a to všechno se vrací. Dnešnímu věku říkáme novověk, ale to si v sedmnáctém století lidi taky mysleli, že jsou v tu dobu novověk. Ta spirála času se pořád točí a vrací. I když dnešní svět a technologie jsou někde jinde, ta primitivnost ve smyslu, že tu budou nájezdy národů, malé války i velké války, ta je pořád stejná, co svět světem stojí. To, že dneska máme mobily a drony a skype na tom vůbec nic nemění.
K historii se vracíš i ve skladbě „Vlak života“, kde je inspirace naprosto zřejmá. Jak ses dostal k tomuto tématu?
Tady je inspirace naprosto zřejmá pro lidi, kteří o siru Nicholasi Wintonovi něco vědí. Ale narazil jsem na to, že spousta lidí tu kauzu vůbec nezná a vůbec netuší, kdo je sir Winton. Kytarista Martin je historicky zaměřený víc než já a baví ho válečné období, „Vlak života“ je jeho skladba, a tak jsem použil tohle téma. Martin za to byl vděčný, myslím si, že je spokojený s tím, jak to dopadlo. Na té písničce znovu ukazuju boj dobra a zla ve všech podobách lidského světa. To téma je jasné, odjezd židovských dětí do Londýna a jejich záchrana. V textu je stěžejní verš „tenhle vlak ti přijde vhod, odjíždí jednou za život“ , to je nejvíce symbolické v tom příběhu.
„Pramen řeky“.
„Pramen řeky“ je moje skladba a její text je dost jednoduchý. Na začátku je pár kapek někde ve skalách, kde pramení řeka a na konci je to ohromná síla, která se valí do moře a je schopná strhávat břehy a hráze. Nápad je o tom, jak z malého nic na začátku může být velké něco na konci, můžeš to abstraktně pojmout jako nevzdávání se ve svých myšlenkách a snech. Ale je to i hmatatelné, řeka je lyrická, melancholická záležitost, která se dá popsat od malého pramínku až po velkou řeku.
„Brána noci“, která je pro mě nejvzletnější a nejoptimističtější melodií na celé desce.
To je klasika Rimortis, je to o první lásce mezi mladým klukem a holkou, je to takové to mrazení a pnutí na začátku vztahu, kdy ty lidi jsou poprvé spolu a jsou plni očekávání, jaké to celé bude.
Jak je pro tebe v dnešní době ve vašem žánru, kde už bylo řešeno takřka vše, hledat nové nápady, nové melodie, nové postupy?
Složité to je. Na jednu stranu by měl člověk mít naposloucháno, aby se netrefil do stejného nápadu, jsme neznámí kluci od Poděbrad a Stratovarius jsou velká finská kapela, ale jsme jenom lidi a vnímáme tu muziku stejně, takže by se klidně mohlo stát, že uděláš stejný motiv jako Finové. Na druhou stranu, čím víc máš naposloucháno, tak tím víc tě to k tomu táhne, takže je to takový bludný kruh. Nicméně si myslím, že se to daří, že ta deska je dobrá a je svěží, novátorská a nikdo nemůže říct, že jsme něco vykradli. To, že tam slyšíš podobnost nebo vlivy velkých kapel, to nevadí, žijeme s tím dvacet let, že nás lidi škatulkují jako český Stratovarius. Už to tak silné není, protože Láďa zpívá trošku jiným stylem, ale samozřejmě se musíme hlídat a přistupovat k motivům nově a jinak, ale je to složité, protože ta tužka je v tomhle žánru už strašně vypsaná.
Kapel, které v tomhle žánru tvoří, je ohromné množství. Sleduješ jen ty velké nebo máš přehled o celé scéně?
Musím se přiznat, že muziku už moc neposlouchám. Zasekl jsem se na svých třiceti čtyřiceti oblíbených kapelách, od kterých se snažím vnímat i tu novou tvorbu, ale raději se vracím k jejich starším deskám. Určitě to nerozšiřuju na kapely nové, které sice možná ten žánr posunují jinam a dělají to dobře, ale já už na to nemám lidskou kapacitu.
Je po těch dvacet letech něco, co bys rád, aby lidé vnímali o Rimortis jinak?
Věci, které mě trápí celých dvacet let a jsou takové obecné. Spousta lidí se domnívá, že Rimortis je mužského rodu. Chtěl bych apelovat na fanoušky, že to je „ta Rimortis“, ženský rod a proto je to slovo nesklonné. Když slyším, že jsme byli na Rimortisu a fotili jsme se s Rimortisem, tak se mi trošku ježí chlupy na těle. Dokonce máme dvě skladby, ze kterých je zřejmé, že Rimortis je ženského rodu. Druhá věc, která mě trápí deset let, a asi bude ještě i dál ve spojitosti s novým albem, je ta, že se setkávám s názorem, že „Deset kroků zpět“ je pouze bilanční kompilační best of. To není pravda, to je normální řadová deska, kde je deset nových věcí plus výběr jako dárek. Stejně jako teď je „Dvacet černých růží“ klasická řadovka s deseti novými skladbami a k tomu je přidaná kompilace. Rimortis nikdy nevydali pouze Best Of, které by shrnovalo starou tvorbu. Takže bych chtěl, aby fanoušci věděli, že obě tyto desky jsou normální řadovky s deseti novými písničkami.
|
